pondělí 26. září 2016

Recenze | Byla jsem tu - Gayle Forman

Dvě kamarádky, jedna smrt. Tím začíná kniha Byla jsem tu od Gayle Forman, která je plná emocí a téměř všudypřítomné melancholie, jež doprovází ošemetné téma sebevražd. Jakkoliv je místy opravdu depresivní, její příběh má smutně reálný základ, který se dokáže dostat pod kůži. 

V poslední době cítím, že nějak pořád nemám dost knih s tak trochu depresivním rázem. I proto jsem příliš nezaváhala, když jsem objevila Byla jsem tu. Jakkoliv je teď téma sebevraždy a pozůstalí poněkud hodně rozšířené, dala jsem na svoje pokušení a zvědavost, které byly mým hnacím motorem k čtení.


Série: -
Počet stran: 272
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2016
Cody a Meg byly nerozloučitelná dvojka. Ty dvě k sobě patřily, byly jako sestry - všichni to věděli. Potom se ale všechno změnilo, odcizily se... a později si Meg vzala život. Cody se zrovna snaží se vyrovnat se se smrtí své blízké kamarádky, když ji pozůstalá rodina požádá, aby vyzvedla její věci ze školy. Tím začíná její cesta do Megiiny minulosti v době před smrtí, aby pochopila co se vlastně stalo...

Byla jsem překvapená, že mě ta kniha až tolik chytla. Od začátku (Četla jsem e-knihu) jsem víceméně očekávala, že to nebude až tak úžasné. Že mi čtení bude trvat podstatně delší dobu. Omyl. Celkově mi dočtení trvalo asi dva, maximálně tři dny - což je na období po čtecím bloku opravdu skvělý výsledek.

Autorčin styl psaní je opravdu velice čtivý, děj už od začátku docela dobře odsýpá, což musím opravdu přičíst k dobru. Menší brzdou byly části, kdy se hlavní hrdinka opravdu hodně rozmýšlí nad nejrůznějšími podněty, které vyvstávají v souvislosti s různými situacemi - jakoby vyprávění o tom, co se kde dělo, s kým a proč. Na úvod možná dobře myšlené, aby čtenář měl lepší přehled o okolnostech, ale ve finále spíš poněkud na obtíž. Prvních pár podobných chvílí člověk ještě ocení, ale když se podobné věci objevují téměř s každou situací, začne to být celkem na obtíž. I proto jsem byla opravdu ráda, že to autorka v průběhu knihy odbourala.

Dost se mi líbí dějová linie, která je opravdu plynulá, ačkoliv nenabízí příliš mnoho převratných zjištění, která by člověk možná i očekával. Hlavní hrdinka pomalu zjišťuje, že svoji kamarádku dost možná ani tolik neznala - nevěděla o spoustě věcí, které by Meg mohly dost možná zachránit život. Hlavou jí tak proplouvají myšlenky typu: Proč se mi nesvěřila? Které se časem obracejí z výčitek vůči vlastní neschopnosti ji zachránit... až k výčitkám vůči Megiině neschopnosti se svěřit a požádat o pomoc. To mi občas trošku vadilo, ale je to dost realistické. Alespoň myslím, že většina lidí by uvažovala podobně, pokud by se dostala do situace, v jaké se Cody nacházela.
Na druhou stranu je nutno podotknout, že byla Cody opravdu silná a statečná, zvlášť ve chvíli, kdy se rozhodna odkrýt okolnosti té tragické události. Co ji vlastně dovedlo k tomu, aby si vzala život? Nakonec se ukazuje, že toho o Meg nevěděla víc. Víc, než to, že zachránila život dvěma koťatům, která si poté nechala. 

Postavy byly milým překvapením - byly velice různorodé a podle mého názoru i realistické, což se mi opravdu moc líbí. V tomhle ohledu je jen velikým mínusem fakt, že se v určitém ohledu chovaly předvídatelně. Což myslím převážně v případě Bena - bývalého kamaráda/přítele Meg - kterého Cody potkává při hledání pravdy a Cody samotné. Když k tomu pak přičtu mírné nesrovnalosti v zápletce ke konci knihy, které mohou být spíš špatně podané... věci začínají poněkud skřípat. 

Nemůžu říct, že by to bylo nějak úžasné, ale zase nějak hrozné. Byla jsem tu je tak trošku smutná, ale čtivá kniha, která příliš nevybočuje z řady - s největší pravděpodobností zrovna neohromí, ale rozhodně neurazí, je to takový lepší průměr. 

neděle 25. září 2016

Knižní deník | Dvůr trnů a růží v gifech: Vílí deníky!


Arieluma! Než se vůbec pustím do psaní recenze, rozhodla jsem se pokračovat v Knižním deníku - se kterým to vypadá, že vás baví stejně moc jako moji maličkost. Dokonce jsem si na to už zřídila i sešit, ačkoliv by to spíš chtělo zapisování někam do mobilu - přečíst po sobě ty zápisky je... *kašel* nadlidský úkol, fakt. Každopádně, jdeme na to! :D



Budu se snažit vyhnout spoilerům, ale je tu možnost, že bych mohla svými poznámkami trošku třeba napovědět - anebo nepřímo prozradit - co se stalo. Čtete tedy „na vlastní nebezpečí“, ačkoliv se fakt budu snažit celý článek udržet bez spoilerů.


Na začátku jsem se modlila. Nejdřív jen za to, aby mi ta knížka vůbec přišla - poté za to, aby se mi alespoň trošku líbila. Pokušení bylo fakt silné, ale Skleněný trůn mi nakonec začal poněkud... *kašel* lézt krkem. Doufala jsem tedy, že bude Dvůr trnů a růží lepší. 


Večer (V den, kdy mi Dvůr trnů a růží přišel) jsem chtěla jít spát dřív, protože jsem ráno musela stávat bolestně brzy, ale stejně jsem do té knížky chtěla alespoň nakouknout. Nikomu to přeci neublíží, říkala jsem si. Sotva jsem přečetla pár řádků, byla jsem ohromená. Bylo to vážně čtivé a já měla co dělat, abych při tom úžasu prostě... nepokračovala v čtení. Naštěstí jsem byla silná a taky zodpovědná holka, takže jsem to asi po prvním odstavci odložila a šla spát :D


Počkat... Opravdu? Ne. Proč?! Hlavní hrdinka zabije v lese nebohého vlčka a já propadám podivně emotivní chvilce, kdy za toho vlka - jehož identita je mi naprosto neznámá, stejně jako Feyre - prostě a jednoduše truchlím. Nebýt zrovna v kavárně, asi ukápne slzička... chudáček vlček! (Zmíňka o vlkovi naštěstí není spoiler - je zahrnutá i v anotaci)


Feyre mi neskutečně připomíná Katniss. Je trošku nepříjemná a loví v lesích, aby uživila rodinu. Hmmm... Jenom má dvě neskutečně otravné sestry, které bych nejraději taky ulovila. Nechcete mi s tím někdo pomoct? Asi časem napíšu seznam nejotravnějších postav v knihách, už bych pár adeptů měla... Jdete do toho někdo se mnou? 


Feyre je uražená a protivná, zatímco si teď žije v luxusu a ještě ji obslouží Pan Dokonalý - Tamlin. Jakože... co to? Tamlin je vážně možná až přehnaně dokonalý, bez pochyb má co do sebe. A pak je tu Lucien... ten mi ukradl srdce už při prvním objevení. Ale ne, ona si ještě stěžuje. To já bych se tedy nebránila... Mrk, mrk. 


Tamlin dokonale setřel Feyre, jedna nula pro něj! Nechcete mu někdo dát sušenku? Ráda bych do té knížky nějak vlezla a udělala to sama, ale nejde to... Škoda. 


Ještě stále se nedali dohromady, ačkoliv je to k sobě táhne. Ani jakýsi záhadný rituál jim v tom nepomohl - třebaže ji tam hledal, protože porušila jeho zákaz jít ven. Ale ne. Ona je moc nedostupná a on až moc dokonalý... Dejte jim někdo po čumáku, prosím. PROSÍM.


„Vílí prasáku!“

Něco mi říká, že by Feyre mohla měla zapracovat na svých urážkách. Ačkoliv je fakt, že to alespoň vážně dobře pobavilo! :D


Objevuje se nový záporák a oba klaďasové Feyre brání. Ta ale zalže o svém jméně, třebaže onen zmíněný záporák se jí dostal do hlavy... Když se jí dostal do hlavy, jak mohl nevědět její jméno? Proč mu tedy lhala a řekla cizí jméno? Co to sakra? *Cítí ve vzduchu, že to určitě bude mít následky, moc hrála Life is Strange*


A je to tady, objevují se nepopiratelné sympatie vůči tomu, kdo určitě neuspěje... a umře, protože mu fandím. Au. Zatím moji náklonnost snad nikdo nepřežil. Předem Rhyse lituju :( 


Moment... Co? Cože? Ne! 


Feyre je jako Elena, Tamlin jak Stefan... Hm. Tohle jsou totálně Vílí deníky :D

Dobře, teď už vážně. Konec byl trošku šokující, ale taky k naštvání - v určitých věcech. Čtení jsem si rozhodně užila, jen nechápu smysl dalšího dílu. Ano, je tam určitá věc, s kterou by se dalo pokračovat... Ale co? Pořád to z mého pohledu působí víceméně jako protahování, tak snad potom nebudu zklamaná. Ačkoliv je fakt, že spousta lidí říká, že je druhý díl lepší... Hmmm. Víc zábavy nikdy neuškodí, ačkoliv bych Feyre nejradši uškrtila :D (Tamlina pak už někdy taky!)

Co vy a Dvůr trnů a růží, četli jste?
Pochlubte se když tak v komentářích ^^

pátek 23. září 2016

On My Wishlist #34


Jedná se o týdenní projekt s cílem každou sobotu zveřejnit článek s několika knihami, které jsou na vašem knižním wishlistu. Projekt je od Book Chick City.


Arieluma! Protože je znovu víkend a s ním přichází i sobota caturday, vracím se s další trojicí knih v rámci On My Wishlist.


Gaston Leroux - Fantom Opery

Krásná zpěvačka Christina má dva nápadníky. Jedním z nich je přítel z dětství Raoul de Chagny a druhým jakýsi tajemný hlas, kterého dívka považuje za Anděla hudby. Jenže krásný cherub existuje jen v její mysli. Ve skutečnosti dívka okouzlila tajuplného a mstivého fantoma opery.

Dnes začnu knihou, po které toužím už nějakou dobu - Fantomem Opery. Nedělá mi jakýkoliv problém se přiznat, že mám Fantoma opravdu ráda. Vlastně jsem... tak trošku posedlá. Hodně posedlá Vážně jen trošku. Od doby, co mi onehdy byla ukázána jedna scénka z filmové adaptace... Propadla jsem opravdu hluboké lásce k celé té záležitosti, takže toužím i po přečtení knihy. Snad se mi ji teď už brzy podaří sehnat a přečíst!


Francesca Zappia - Uvnitř mé hlavy

Alex je „divná“, alespoň tak ji vnímá její okolí. Přitom má jen vlasy červené jako kečup a fascinují ji živí humři v nádrži supermarketu, trpí paranoiou, že ji pronásledují komunisti nebo že jí někdo otrávil jídlo. Trpí totiž schizofrenií a plete si vlastní halucinace s realitou. Někdy jde obojí od sebe jen těžko rozlišit, jedinou její jistotou je mladší sestra Charlie a Kouzelná osmička, dětská hračka, se kterou se často radí. Pro jistotu má Alex u sebe taky fotoaparát a v případě nouze si věci a lidi fotí, aby měla jistotu, že nejsou jen jejím přeludem. Za přelud považuje nejdřív i Milese, nejdrsnějšího týpka ze školy. Nevymyslela si ho náhodou? Proč by zrovna on měl mít o její společnost zájem... Hořkosladký debutový román o síle opravdového přátelství a lásky, při kterém se budete smát. Pro fanoušky Rainbow Rowellové!

V tomhle případě jsem byla okouzlená obálkou, zbytek už šel ruku v ruce. Uvnitř mé hlavy byla na mém „těšink-seznamu“ už nějakou dobu před vydáním u nás - zatím jsem si ji ale také nesehnala, třebaže bych i ráda. Ačkoliv se v poslední době YA knih už trošku obávám, jsem jako závislá. Stejně po nich svým způsobem bažím, protože občas opravdu potřebuju nějakou jednoduchou četbu, u které bych si mohla odpočinout. 


Jennifer Probst - Hledání podmanivé lásky

Gen MacKenziová má před sebou nejšťastnější den svého života, svou svatbu. Anebo se o tom alespoň snaží přesvědčit. Jak se vlastně stalo, že z jejího dokonalého snoubence, úspěšného lékaře a jejího šéfa, stal manipulativní sobec? Když Gen čeká v kostele na okamžik, než bude muset projít uličkou k oltáři, poslechne náhlý impuls a místo do manželství skočí z kostelního okna – přímo do náruče Wolfa, svého nejlepšího přítele. Od doby, co se zasnoubila, se s Wolfem odcizili, ale jejich společný útěk je sblíží rychleji, než by si pomysleli. Brzy si uvědomí, že jejich vztah přerůstá v něco víc. A potom už nebude cesty zpět... Gen i Wolfe si svého kamarádství cení nade vše a díky minulým traumatům vědí, že ztráta přítele by byla nenahraditelná. Jak ale odolat přitažlivosti, která je k sobě táhne velmi neplatonickým způsobem?


A když už jsme u té jednoduché četby na odpočinek, ještě u ní taky zůstaneme. Při projíždění předprodeje na Buxu jsem totiž našla i tuhle knihu - Hledání podmanivé lásky. (Ten název je zvláštní... Anebo jsem jediná, komu to tak přijde?) 
Je to asi pár měsíců zpět, co jsem od Jennifer dočetla Manželskou smlouvu, která se mi opravdu hodně líbila. Bylo to svěží a vtipné, což je přesně ideální kombinace na odpočinek. I proto sázím i na tuhle novinku, která mě (Na rozdíl od dalších jejích knih v téhle řadě) dějově i zaujala. Nemám od toho žádná velká očekávání, ale věřím, že se u čtení určitě pobavím. 


Co vaše knižní přání?
Můžete mě inspirovat v komentářích ^^

středa 21. září 2016

Co nového v knihovničce? #14


Arieluma! Je to až neuvěřitelné, ale zase se mi nahromadily nové knihy. V tomhle článku jich ještě až tak abnormálně moc nebude, protože jsou to ty nejaktuálnější - ale další článek mám rozepsaný a ještě jeden bych měla napsat, protože to snažím dělit do jednotlivých článků.

I tak toho zase bude dost, takže si držte imaginární klobouky! 

Absolutně nejnovějšími přírůstky jsou Paní Bovaryová a Obraz Doriana Graye/Cantervillské strašidlo. Tyhle dvě krásky jsem sehnala díky Nesse z blogu Knižní putování v Levných knihách, jsem z toho opravdu nadšená. 

Obraz Doriana Graye jsem si chtěla přečíst už dřív, ale nějak jsem ho nikde nemohla sehnat, když už jsem ho opravdu aktivně sháněla. Jakmile jsem od Nessy dostala nabídku, jestli bych si s ní nechtěla něco objednat právě z Levných knih, shodou okolností jsem tam na něj narazila. I s bonusem - tím je právě Cantervillské strašidlo. Už jsem se pustila do čtení, sice nejsem nijak zvlášť daleko, ale rozhodně nejsem zklamaná.
Oproti tomu druhý úlovek - Paní Bovaryová - jsem zatím moc okouknout nestihla. Toho Doriana jsem popadla ve čtvrtek, když jsem si ve spěchu uvědomila jednu moc nepříjemnou věc. Bylo asi čtvrt na sedm a já měla vyrazit na autobus, když mi došlo: Nemám v tašce žádnou knihu. Rozečteného Velkého Gatsbyho jsem si totiž vytáhla, ups. Takže jsem popadla první knihu v okolí, kterou byl právě Obraz Doriana Graye. Na Paní Bovaryovou se ale rozhodně chystám také, konec konců - zrovna mám na podobný typ knih dost chuť a běží mi Podzimní čtecí výzva, takže to je vlastně víc v jednom. 


Jako další tu mám pěknou trojici knih - Dceru, Dvůr trnů a růží a Záblesk světla. 

Dceru už jsem stihla přečíst, recenzi mám rozdělanou. Musím říct, že mi nepřijde zrovna dvakrát ohromující, ale... To se vlastně dalo očekávat. Celá Selekce je tak trošku až zbytečně protažená a Dcera v tom případě není bohužel žádnou výjimkou. I přesto bylo fajn na moment vklouznout zpět do toho světa a užít si jiný pohled, ačkoliv je někdy hlavní hrdinka poněkud... *Kašel* ...na zabití.
Do Dvora trnů a růží jsem zatím spíš nakoukla, přečetla jsem cca 20-30 stran, ale jsem naprosto nadšená. Opravdu. Autorčina druhá série Skleněný trůn už mi asi v polovině druhého dílu začala poněkud lézt krkem, ale tohle je něco naprosto jiného. Styl psaní je dokonce tak čtivý, že jsem tu knihu musela první večer zavřít po přečtení prvního odstavce, protože bych tu knížku jinak hned přečetla. 
Co se Záblesku světla týče, největším lákadlem byla asi obálka. Ta byla ostatně důvodem, proč jsem si vážně přečetla anotaci a následně se rozhodla to zkusit - bude to zase něco trošku jiného, než jsem v poslední době četla, což je moc fajn. Upřímně od téhle knížky očekávám dobré počtení. 


Úplně nakonec tu mám tuhle kupičku knih, kterou jsem vám představovala už v Balíčkárně, jakmile mi přišly. I proto se u nich nebudu tolik zdržovat - ačkoliv tentokrát toho můžu říct víc alespoň o jedné z nich. 

Musím se přiznat, že jsem žádnou z nich nečetla - až na jednu. Tou je Tampa, která je úplně vespod. Původně jsem vůbec neměla v úmyslu si ji pořizovat, ale když jsme o ní tak trošku mluvili a já četla tu anotaci... Nakonec jsem dala na takový podivný hlásek ve svojí hlavě a podlehla vlastní zvědavosti. Potvrdilo se, že je to vážně zvláštní kniha... Ale sakra čtivá. Recenzi na ni sice psát nebudu, ale můžu říct, že se mi líbila. Je to něco naprosto jiného, než s čím se obvykle střetávám a moc se mi líbil způsob, jakým autorka vykreslila nejen samotný děj, ale především postavy. Pokud se tedy nebojíte trošku „divného“ tématu, můžete tomu dát šanci. 

Zbytek knih už je takový různorodý mix - původně jsem si chtěla koupit jen Gejšu, kterou jsem zoufale sháněla už nějakou dobu, ale nakonec mi to bylo líto. Chápete. Když už si platíme to poštovné, vezmeme toho víc! Takže jsem tak trošku vyluxovala výprodej a sehnala si Věk X, Tampu a nakonec i Šibeniční vrch, který mi měl onehdy přijít na recenzi. (Nepřišel, tak jsem si ho objednala) Jsem zvědavá, kdy se k těm knihám dostanu... Nemluvě o recenzních výtiscích, ty beru vždycky dřív. Jak si ale kupuju i svoje knihy, chudinky sedí v knihovně a čekají :( Asi bych měla být ohleduplnější... Ano. Budu se snažit být knihu-plnější :D


Jaké jsou vaše nejnovější knižní přírůstky?
Pochlubte se v komentářích ♥

pondělí 19. září 2016

Filmovo-seriálový koutek | První dojmy - 6. série AHS a 2. série Blindspotu

Arieluma! Na Filmovo-seriálový koutek mám teď tolik materiálu, že to dopředu vidím snad na tři články... minimálně. Každopádně, začala bych s tím nejaktuálnějším - a tím jsou právě nové série American Horror Story a Blindspotu. Sice se nám k tomu brzy přidá i další seriál (Scream Queens se svojí druhou sérií) - ale už tak jsou tu dva seriály, takže jsem se rozhodla sepsat první dojmy. (Článek může obsahovat spoilery)
Shelby a Matt (Zdroj)
O tématu šesté série American Horror Story se hodně spekulovalo. Osobně jsem viděla několik vážně hodně zajímavých teorií, ale žádná z nich na výsledek nesedí. PUF! Autoři nás se svým tajnůstkářstvím opravdu vypekli. Ale upřímně? Nějak mi to nevadí.

Do poslední chvíle bylo téma nové série tajemstvím - což moji zvědavost a natěšení jenom posílilo. Musím říct, že jsem byla vážně neskutečně natěšená. Předchozí série (Hotel) byla zase o něco odlišnější, zatímco s nejnovější sérií to vypadá, že se tvůrci víceméně vrátili k původnímu stylu AHS - což se dokonale odrazilo na výsledku, alespoň v případě prvního dílu. 

(Následující část bude obsahovat spoilery na první díl) Setkáváme se s milým párem, který se stěhuje z města na venkov. Shelby (Sarah Paulson) a Matt (Cuba Gooding Jr.) koupí krásný a starý dům na samotě, kde plánují začít znovu poté, co Shelby potratila. Jí se na domu něco nezdá. Jednou uvidí jakési postavy, podruhé prší lidské zuby a později se jí dokonce někdo pokusí utopit v lázni - Matt časem najde přede dveřmi mrtvé prase... I proto se nakonec Matt rozhodne pozvat do domu svoji sestru Lee (Angela Bassett) - bývalou policistku - aby Shelby nebyla v domě sama, až bude muset pryč za prací. Podle všeho za tím stojí skupinka místních, kteří měli o koupi domu také zájem. To se ale vyvrátí díky instalaci kamer, které zachytí velkou skupinu lidí s loučemi mířících k domu... 
Poté, co Shelby a Mattova sestra Lee skončí na určitou dobu uvězněné ve sklepě a shlédnou děsivé a matoucí video, se Shelby rozhodně z domu odjet. Cestou ale srazí jakousi ženu - jakmile se za ní vydává, aby jí pomohla a odvezla ji do nemocnice, ztrácí se v lese... (Konec spoilerů na první díl)

Osobně si myslím, že první díl byl opravdu skvělý. Jeho atmosféra byla opravdu neuvěřitelná - a moc jsem si to užívala! Jestli bude celá série jako první díl, tak se bude zřejmě řadit k mým naprosto nejoblíbenějším. Celkově byl první díl zajímavý, byl napínavý, akční - a taky děsivý. Zajímavým detailem je fakt, že se s postavami setkáváme ve dvou různých rovinách - jakoby formou filmu/dokumentu anebo výslechu? Setkáváme se také s titulkem „My Roanoke Nightmare“, což podle všeho potvrzuje jednu z teorií ohledně tématu - záhada osady Roanoke. 


  
Jane a Kurt (Zdroj)
Pokračování se dočkal i skvělý seriál Blindspot, který nedávno odstartoval právě svoji druhou sérii. Ta rozhodně v akčnosti ani dramatu nezůstává pozadu za první sérií - dost přímo na ni navazuje a už z prvního dílu je dost dobře vidět, že postavy po událostech z předchozí série prošly určitým vývojem, který je podstatně poznamenal.

(Následující část bude obsahovat spoilery na konec první série)
Ze všech nejvíc detektiva Kurta, který k neznámé Jane opravdu přilnul s domněním, že je to jeho dávná kamarádka z dětství - Taylor. To se ale nakonec vyvrátilo jeho hrůzným nálezem Taylořiných ostatků na místě, které mu před svojí smrtí prozradil jeho otec, když se doznal k její vraždě. (Konec spoilerů)


Hodně se mi líbí to, že člověk vážně nemusel příliš čekat, aby viděl důsledky z předchozí série. Opustily nás hned tři postavy - a každá zanechala svoji stopu v důsledcích. Jedna z nich bohužel ovlivnila i Kurtův tým, který teď Jane vidí jako vražedkyni. Jakmile Jane uprchne z vězení, kde ji mučí za účelem výslechu - vydávají se ji hledat, protože by mohla pomoct objasnit mnohem větší zločiny, než na jakých doposud pracovali. 
Jane v minulé sérii přišla nejen o iluze o svém původu, ale i o přátele, lásku a svobodu. Nějakým způsobem ji to ale žene dál, což je rozhodně jeden z důvodů, proč ji mám tolik ráda. Její charakter a výdrž jsou jednoduše obdivuhodné - stejně jako obětavost. O to zajímavější jsou situace, kdy se setkává se starým týmem, který ji teď... nenávidí. Bohužel tak trochu právem. 

Blindspot nasadil už v prvním dílu opět známé a svižné tempo, které sviští akcí, záhadami i emocemi. Jednoduše řečeno - první díl rozhodně nezklamal! Očekávám, že to ostatně celá druhá série.

Znáte/sledujete některý z těchto seriálů?
Když tak pište do komentářů ^^

pátek 16. září 2016

On My Wishlist #33


Jedná se o týdenní projekt s cílem každou sobotu zveřejnit článek s několika knihami, které jsou na vašem knižním wishlistu. Projekt je od Book Chick City.

Arieluma! Než jsem se dočasně odmlčela, neměla jsem zrovna materiál, takže jsem OMW musela trošku nechat být. Mezitím vyšlo několik úžasných knížek - a tak mám materiálu dost, alespoň na dva články :D



Ruta Sepetys - Sůl moře

Zima roku 1945. Čtyři mladí lidé. Čtyři tajemství. Druhá světová válka chýlí ke konci, poblíž Východního Pruska se tisíce uprchlíků vydalo na pouť za svobodou a většina z nich má co skrývat. Mezi nimi i Joana, Emilia a Florian, jejichž cesty se zkřížily na lodi, která slibovala spásu. Jmenovala se Wilhelm Gustloff. Přišli každý odjinud, ale všechny je žene a pomalu dohání neštěstí, lži a… válka. Když se svoboda zdá na dosah, udeří tragédie. V tu chvíli je naprosto jedno, z které jste země a kultury či jaký je váš společenský status. Všech deset tisíc lidí na palubě bojuje za jedinou věc: Chtějí přežít. Autorka knihy V šedých tónech se vrací do dob druhé světové války se svým novým románem, jenž líčí jednu z nejhorších – přesto téměř neznámých – válečných tragédií.

Na tuhle knížku jsem se těšila od chvíle, kdy se info o ní objevilo na Facebookové stránce CooBoo. Od Ruty Sepetys už jsem četla V šedých tónech i Potrhaná křídla, obě její knihy se mi opravdu moc líbily - proto tedy není vůbec divu, že jsem natěšená i na tu nejnovější, kterou je právě Sůl moře. Určitě můžete později očekávat recenzi!

Mary Louise Kelly - Kulka

Když profesorku francouzské literatury Caroline začne pobolívat zápěstí, ani v tom nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že preventivní magnetické rezonance odhalí kulku v oblasti krčních obratlů… Šokovaná Caroline se následně dozvídá, že je adoptovaná, protože její biologické rodiče zastřelili v Atlantě, když jí byly tři roky. Ona sama byla postřelena také, ale přežila. Pachatel nebyl nikdy dopaden. 
Caroline tedy vyhledá novináře, který o vraždě kdysi psal. Ten jí navrhne, že s ní udělá interview, což by mohlo přitáhnout pozornost veřejnosti, aby se o své minulosti mohla dozvědět více. A opravdu, Caroline se začínají ozývat pamětníci – bývalí sousedé, policista, jež případ vyšetřoval či otcův kamarád. Jenomže i vrazi čtou noviny... 

Kulka je tak trošku poklad, na který jsem narazila na Buxu, naprostou náhodou. Původně jsem si jen řekla, že to má zajímavý název a přešla jsem ji, ale... Později jsem se záhadně dostala k tomu, že jsem si přečetla anotaci - a najednou mi všechno dávalo smysl, i ta obálka. Rozhodně bych si Kulku ráda přečetla, už kvůli tomu námětu.

Gayle Forman - Byla jsem tu

Cody a Meg spolu vyrůstaly téměř jako sestry. Byly nejlepší kamarádky, věděly o sobě všechno... nebo si to Cody alespoň myslela. Megan je totiž mrtvá. Spáchala sebevraždu. 
Zdrcené Cody zůstane jen hluboký smutek a plno nezodpovězených otázek, protože nemá nejmenší ponětí, co se muselo dít, aby to Meg donutilo k tak tragickému, definitivnímu činu. A co víc – jak je možné, že ona sama neměla nejmenší tušení, co kamarádka prožívá? Pouští se tedy do složitého rozplétání motivů, které Meg k sebevraždě přiměly. Postupně vycházejí najevo nové skutečnosti, s nimi se však vynořují i další otázky. Kdyby Meg věděla, jak její sebevražda zasáhne rodinu, spáchala by ji? A může vůbec člověk v tak bolestném stavu, kdy mu možnost, že si vezme život, připadá jako jediné řešení, pochopit následky svého činu?

Poslední knihou je Byla jsem tu od Gayle Forman. S touhle knížkou jsem si jistá, že je to trošku risk... Podobná tématika je mi sice dost blízká, ale v poslední době je téměř všude. Sebevraždy v rodinách anebo mezi přáteli - okamžitě mi hlavou proletěly Zmizelé dívky a Dopisy na konec světa. I přes to bych té knize rozhodně chtěla dát šanci, podobného tématu se stejně jen tak nenabažím... Ačkoliv raději nemám příliš velká očekávání. 


A co vaše knižní přání? 
Když tak pište do komentářů ^^

středa 14. září 2016

Recenze | Všechny malé zázraky - Jennifer Niven

Všechny malé zázraky (V originálním znění All the Bright Places) je ten typ knihy, která má jednoduše moc vás emocionálně vyždímat jako citron... Anebo taky ne.
Ne všechno je totiž o depresích a smrti - tahle kniha totiž poukazuje i na zářivější chvíle a to, proč stojí za to žít. Pro citlivější povahy bych ale stejně doporučila balíček kapesníků jako doplněk ke čtení :D 


Recenze je psána pro web Databáze knih, tímto moc děkuji za poskytnutí knihy na recenzi ♥


Tahle knížka mi dala vážně zabrat. Četla jsem ji vážně jedním dechem, ale cestou mi vyrazila dech a dokonce i zlomila srdce. Pokud hledáte něco k zamyšlení, co vás může tak trošku emocionálně vyždímat a stáhnout k pomyslnému myšlenkovému dnu, než vás opět rozehřeje určitou dávkou vřelosti, tak jsou Všechny malé zázraky docela dobrou volbou.

Možná to zní trošku šíleně, ale nemusíte se bát - čtivost zaručena, ale stejně tak i mile bláznivý kolotoč emocí, které ve vás kniha může přeci jen vzbudit. I to z téhle knihy dělá takovou sladkou tečku ve svém okruhu.

Série: -
Počet stran: 360
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2015
Začalo to na římse školní zvonice. Byl tam on a byla tam ona, třebaže se tam vůbec neměli v úmyslu potkat. Finch byl vždycky fascinovaný smrtí a opět si s tou myšlenkou pohrával, zatímco Violet pořádně netušila, co přesně tam dělá. Něco je svedlo dohromady, třebaže jsou oba natolik rozdílní.
On je největší školní podivín, kterému je ukradená budoucnost, žije jen svojí přítomností. Nikdo ho nemůže a nechce brát vážně - ačkoliv by si přál být celkem obyčejný, normální kluk, brání mu v tom fakt, že trpí bipolární afektivní poruchou. Zatímco ona je jeho naprostým opakem - oblíbená dívka, která má celkem pěknou budoucnost, ke které se pevně upíná. Oba jsou ale stahovaní dolů, což je znovu svádí dohromady - stejně jako projekt, který dostanou ve škole... Společně ale najdou nejeden zázrak, který je dost dobrým důvodem chtít znovu žít.

Už od samotného začátku čtení jsem si říkala, že je tahle knížka jiná, než ostatní. To mi bylo víceméně jasné už v momentě, když jsem se rozhodla si ji přečíst - i proto jsem se tak rozhodla. Někde jsem četla, že je vážně depresivní... To mi naprosto vyhovovalo, ačkoliv jsem od toho nějak moc neočekávala. K mému překvapení jsem si odnesla mnohem víc, než by mě vůbec napadlo.

Finch je vážně zvláštní kluk, což je znát už ze samotné anotace. Netuším, jestli je to jeho bipolární poruchou, anebo něčím jiným - ale je zkrátka jiný. Někdo by mohl říct, že je doslova narušený, ale já bych použila slovo rozbitý. Celá společnost kolem ho bere doslova jako magora a on víceméně netuší, co dělat se svým životem. To značně vysvětluje i jeho fascinaci smrtí, která se silně prolíná i s touhou zemřít. To se ale začne měnit v momentu, kdy se setká s Violet - dívkou, která je mu natolik nepodobná, až by ho zřejmě nikdy nenapadlo, že by z nich mohli být přátelé. Anebo možná něco víc. Překvapivě je na tom ale Violet dost podobně jako on. Po smrti svojí sestry se z ní stal dost odlišný člověk a všechno, na čem jí záleží... je její budoucnost. K té se upíná jako k vzdálenému majáku ve tmě, protože jí už nic moc dalšího nezbývá. Ti dva se víceméně hledali, až se našli... Vzájemně mezi sebou nacházejí zvláštní formu přátelství, porozumění a přijetí, které jim oběma dost chybí. 

Všechny malé zázraky je knížka, která asi nebude úplně vhodná pro každého. Jak jsem psala, je svým způsobem vážně... hodně depresivní. Vlastně bych ji mohla dost dobře označit za jednu z těch knížek, které vám můžou zlomit srdce, protože pro tyhle účely je vážně téměř dokonalá. Obsahuje příběh, který je na jednu stranu vážně smutný a depresivní, ale... Na druhou stranu zase tolik srdečný a vřelý, že se to těžko popisuje. Dost se mi v tomhle případě líbí volba názvu - protože ten k tomu skutečně krásně sedí. 
Zároveň celá knížka působí celkem zvláštním dojmem, který podkresluje její hloubku. V některých bodech možná působí trošku přehnaně, možná nerealisticky - ale je dost dobrým odrazem do duše někoho, kdo je vážně zlomený. Stejně tak ale umí pohladit po duši tím, jak si navzájem Violet s Finchem pomáhají - takový případ vztahu jsem v knížkách zatím příliš neviděla, což je rozhodně pozitivní. Nejen díky tomu, jak autorka vybudovala jejich vztah, ale taky díky tomu, že se vyhnula nepříjemnému klišé, které mohlo nastat.

Po dějové stránce mohou Všechny malé zázraky působit jako trošku slabší, ale to autorka velice dobře vybrala později. I když chvílemi třeba děj může působit třeba až zbytečně jednoduše, celá kniha je sama o sobě dost dramatická, proto nevidím nějakou zvláštní a nutnou potřebu přilévat olej do ohně jen proto, aby byl děj trošku peprnější. K tomu nakonec stejně dojde - až k tomu bude vhodný čas. A věřte mi. Existuje dost dobrá šance, že vám to zlomí srdce.

Moc se mi líbil autorčin styl psaní. Je velice příjemný a hlavně čtivý, takže stránky celkem snadno ubíhají jedna za druhou. Po námětové stránce je to sice možná trošku těžší čtení (ona depresivita asi ne každému sedne, aby tu knihu mohl přečíst nějak v krátkém intervalu) - ale autorčin styl psaní působí velice dobře, dokonce i v místech, kde je prostor na myšlenky a čtenáři by se mohli možná začít nudit. Díky tomu můžu s klidným svědomím říct, že tahle knížka jen tak neomrzí.

Všechny malé zázraky je opravdu milá, ačkoliv poněkud depresivní kniha, která má moc přimět čtenáře se nad některými věcmi skutečně zamyslet a dost možná mu zlomit srdce. Autorčin styl psaní je velice čtivý, děj není snadno předvídatelný a má příjemné tempo, které nakonec zakončí konec s menším BOOMEM, za který musím autorku vážně pochválit. Pokud hledáte knížku, která je smutná a milá zároveň, anebo se nebojíte něčeho trošku těžšího a smutnějšího, rozhodně Všechny malé zázraky můžu doporučit. 



úterý 13. září 2016

Podzimní čtecí výzva?

Arieluma! Vzhledem k odchodu léta a nástupu podzimu... za mnou přišla taková zvláštní nálada. Začala škola - a já vždycky zbožňovala projekty a výzvy, takže mi hlavou vcelku rychle probleskl nápad: Čtecí výzva!


Takže pro vás mám takovou menší podzimní čtecí výzvu - budu moc ráda, pokud se zapojíte ^^ 


Asi si právě říkáte, co mi to zase v hlavě vyšlo za nápad. Musím přiznat, že jsem minulý rok  (vlastně nejen ten minulý) postrádala jeden nádherný knižní projekt, který vymyslela a pořádala VeEee - Podzimní sbírání listí. Abych to shrnula... Šlo o projekt zaměřený na čtení co nejvíce knih, kde každá přečtená strana představovala list. Každý si tak mohl vybrat určitý cíl pro sbírání listí a byl to nejen úžasný způsob, jak si zpestřit podzim, ale jak se třeba i motivovat k nějakému čtení. Ne vždycky se nám také chce číst, že? Zrovna o tomhle bych mohla vyprávět. 
Můj nápad je taky podzimní, ale trošku konkrétněji zaměřený. Když už nám začala ta škola a já shodou okolností na začátku září znovu rozečetla Velkého Gatsbyho (zkrátka jsem nemohla počkat do Vánoc, kdy si ráda dávám re-reading) - jednoduše mě napadlo... to trošku zkombinovat. 

Můj výběr k téhle výzvě - celkem slušná kupička :D
Myslím, že ne všichni jsou úplně nadšení z nutnosti něco číst. Spousta lidí čte vážně nerada - a někteří mohou sice číst v hojném množství, ale nechce se jim do povinné četby. Na základce se jí ještě tak nějak vyhnout dá, na střední už se před ní ale jen tak utéct nedá. (Pokud nejste ochotní riskovat načtením něčeho na internetu - anebo nemáte nějaký chytřejší plán, jak to obejít) Z toho jsem se také rozhodla vycházet. 

Nebudu vám diktovat, že si máte vzít nějakou knihu z povinné četby a prostě ji přečíst. Berte to spíš jako možnost menšího ozvláštnění - knížky si vyberte sami, jedno jestli vyloženě ze seznamu ze školy anebo nějakou tu klasiku dle vlastního výběru. Klidně si můžete dát i re-reading! Podle mého názoru je podzim tak trošku ideální na podobné čtení, ačkoliv to pochopitelně můžete vidět jinak. Zkrátka a jednoduše - cílem výzvy je jen přečíst co možná nejvíce takových knih. Vsadím se, že jste se k nim stejně během léta nedostali! :D

Dočtení Gatsbyho, re-reading Kytice, a další. (Kdyby došly knihy, jistí to ještě rozečtená Serena)
Po přečtení můžete napsat článek a svůj výběr například zhodnotit, abyste se podělili o svoje poznatky a zážitky s ostatními - osobně bych se ráda podívala na to, jak se vám ty knihy líbily. Takže pokud se rozhodnete zapojit a přihodíte alespoň kratičkou poznámečku, budu jenom ráda.

A co budu číst já? Zrovna jsem si domů přinesla Obraz Doriana Graye/Cantervillské strašidlo a Paní Bovaryovou. Protože ale aktuálně čtu Velkého Gatbsyho, začnu právě s ním - hned za ním Jámu a kyvadlo. Určitě si přidám i re-reading Kytice a pokud bych stíhala, chtěla bych zkusit i Jako zabít ptáčka. V případě, že by mi tohle nestačilo... Mám doma ještě Serenu, takže o výběr nebudu mít nouzi, uvidíme s tím čtením. Rozhodně mám také v plánu psát si nějaká shrnutí, času bude dost. Výzva bude končit prvního prosince, takže máme čas. (Pokud se do té doby nezačtu do něčeho jiného... Ehm. *Kašel* Ehm. *Kašel* Třeba Dvůr trnů a růží je silná konkurence... Musím být opravdu silná!)

Také bych se ráda jukla na Paní Bovaryovou a Obraz Doriana Graye - pokud byste se chtěli inspirovat, můžu doporučit Annu Kareninu anebo My děti ze stanice ZOO. Děti jsem dočetla před nedávnem, silná kniha.
Teď už jen kratší shrnutí: 

Výzva běží od vydání článku do 1. 12.
Čteme povinnou četbu/klasiku, chcete-li
Pokud o svých výběrech napíšete článeček, jenom dobře ^^

Záměrně jsem ale do názvu článku přihodila otazník, protože netuším, jestli se někdo vůbec zapojí. Rovnou jsem pro ten případ vyrobila i ikonky s orientačními čísly - coby cíle ve výzvě. Pokud by se někdo z vás rozhodl zapojit, můžete si některou z nich hodit na blog ^^ (Snažila jsem se to tak nějak vystihnout s množstvím, snad jsem se trefila do přijatelnosti)
Samozřejmostí je i ikonka - v případě zájmu bych ji mohla udělat i transparentní, stejně jako úvodní obrázek, pokud by to někomu vyhovovalo víc. Budu moc ráda, když se zapojíte ♥
Ikonky s cílem - hodila jsem je do koláže, protože mi nešly vložit vedle sebe :D Konkrétní ikonky:
1-3,  3-5, 6-10, 15-20

středa 7. září 2016

Jak jsem (ne)vstala z hrobu 1/2

Ano, ještě nejsem mrtvá. (Moji známí už asi budou vědět, že tahle věta nese víc, než jen prostý význam o mojí viditelné neaktivitě) Ano, pokouším se vstát z hrobu. (Čtěte z postele) A ne, nezapomněla jsem na vás! ♥

Většina mých čtenářů už asi ví, že se občas prostě... odmlčím, vypařím. Nedělám to ráda, ani schválně. Bohužel je moje přežívání můj život trošku nemilý a já se zrovna teď dostala do slušně zvláštní situace. I přes to vás ale miluju - to přeci víte. Rozkrájela bych se pro vás! (Ehm... opět nemístná narážka, ačkoliv nezáměrná...)

Co se vlastně stalo? Konečně jsem se dostala k té brigádě v útulku, má to ale samozřejmě háček. Projekt. Nehledala bych název, ale... Dobře, dobře. Přihlásila jsem se - v té době mi na pracáku změnili paní, za kterou chodím. Ta nová není zrovna příjemná... ale zvládla jsem to. Měla jsem tedy jít na nějakou úvodní schůzku do druhého a většího města (Protože u nás jsou hned dvě! Nejsme až taková díra, haha! Přesněji řečeno naše vesnice leží přímo mezi nimi...) - kam jsem se napoprvé nemohla dostavit, protože jsem musela na poslední prohlídku u doktora, toho dětského. Prý nám psali a volali, ale nějak se to nedostavilo. V den první schůzky jsem měla už den zpoždění (Chápete to, celý DEN! Myslím, že tam bylo něco s pojišťovnou... Hmmm) a tak už jsem to neodkládala. Tentokrát jsem už musela. 

Jako správná holka jsem tam tedy šla. Původně jsem se ptala babičky, jestli by mi nedělala doprovod - konec konců, být sama v tak velkém městě a ještě na cizím pracáku je pro někoho jako já dost... děsivé. Zvlášť, když se můj strach z lidí zrovna nezlepšuje... spíš zhoršuje. Odepsala mi na zprávu, že mi jde jen o to, aby se mnou někam chodila, ale jinak na ni kašlu a nemám ji ráda. To fakt bolelo. A že si myslela, že už jsem samostatná. Moc mi tím nepomohla - víceméně jsem se složila. S rodinou zrovna nevycházím a ona byla moje... blízká babička. Měla jsem ji ráda a měla pocit, že mi rozumí. Spíš mi zjevně rozumět nechce, ačkoliv si brala děsně osobně to, že jsem měla mám i  problém se sebepoškozováním. Naštěstí mě zachránila mamka - vzala si volno s tím, že stejně potřebuje ještě něco vyřídit. Takže jsem měla společnost.

Podle staré kresby - ten kroužek je pro představu,
jak později bude vypadat „klaunský“ nos :D
To setkání ušlo. Celá jsem se před tou budovou klepala a jako husička hledala ty správné dveře. (Trvalo mi to celkem dlouho, to místo je hotový labyrint!) Nakonec jsem přišla jako předposlední... trapas. A při rozhodování, jestli do projektu vstoupíme... Jsem mluvila druhá, takže další trapas. O to horší to bylo, když jsem tam musela další den znovu. Tentokrát ale jinak - sama. Mamka už totiž volno mít nemohla.

Celá zoufalá jsem tam tedy jela, ale nakonec jsem si část doby předtím... Docela užila. Četla jsem si Velkého Gatsbyho v jedné menší pekárně/kavárně a dokonce dostala kompliment od prodavačky!


„Promiňte, prý si tu člověk může i sednout, vadilo by vám to?“ zeptala jsem se opatrně.
„Samozřejmě, jen si sedněte. Já si tu sama ráno chodím číst noviny, tak proč by nemohla mladá, krásná slečna?“ Ach ano. Milá slova, to potěší ♥

Od té doby jsem toho moc nedělala. Pokud se tedy nepočítá utápění v hrůze a depresích... A malování. Začala jsem zkoušet malování ve Photoshopu, docela mě to chytilo. Uvidíme, jestli se mi podaří namalovat něco povedenějšího, možná vám někam do článku šoupnu nějaký ze svých rozdělaných pokusů...
Ve Photoshopu jsem také spáchala nějaké ty obálky na Wattpad. Jedna byla pro svoji potřebu a do soutěže (tam jsem se pochopitelně neumístila ani na čtvrtém místě, ale člověk nemůže čekat výhru hned po prvním pokusu, byla to fajn zkušenost), další pro Alexe a jeho prequel k jedné mojí povídce - a zbylé dvě byly znovu jedna pro moji potřebu a jedna na přání. Nějaké vám určitě ukážu.

Zítra (pro vás dnes, protože tenhle článek píšu ještě 6.9.) tam jdu na pracovně-právní minimum. Naštěstí je ta paní neskutečně milá a chápavá, takže by to mělo být v pořádku, snad to zvládnu. Beru si s sebou Dvůr trnů a růží - mám v úmyslu se zastavit v jedné kavárně/pekárně (Ano, další kavárno-pekárna) a dát si tam něco dobrého k snídani, možná i nějaké to cappuccino... V poslední době jsem zkrátka objevila, že kavárny miluju. A ze všeho nejvíc pak čtení v nich. Budu sice mít jen půl hodinky, ale i to je dost na to, abych si užila chvíli klidu a donutila se něco sníst. (Všichni víme, že jinak bych jedla až někdy večer doma... Všichni, co známe moje nejedení) 

Vlastně je celkem smutné, že jsem se do toho Dvoru trnů a růží už nemohla začíst. Když mi včera přišel, tak jsem ho večer ještě otevřela a nakoukla dovnitř - ale jen na chviličku, protože ta knížka je tak zatraceně čtivá a chytlavá, že jsem po prvních pár větách na první stránce... No, musela jsem to zavřít. Však víte. Radši, abych vůbec šla spát. 

První cover na přání, zbylé dva pro sebe - čtvrtý jsem v rychlosti nemohla najít :c

Zbytek času jsem se věnovala hraní Howrse - a u toho něco sledovala. Aktuálně jsem neskutečně nadšená ze seriálu Revenge/Pomsta - jsem u poslední série a napnutá jak struna. Také jsem koukla na Než jsem tě poznala, o obojím bude v nejbližší možné době článek. (Stejně jako slíbená recenze na Všechny malé zázraky, kterou už mám připravenou) Měla jsem dost silný čtecí blok, ten nalomil až Gatsby - to je naprostá tutovka, tu knihu miluju ♥
Také jsem ale psala. Konečně jsem dopsala pokračování některých svých povídek na Wattpadu, ačkoliv mě mrzí, že teď už na to nějak nemám chuť. Dneska. Moc stresu, moc strachu. Málo cukru, došlo mi instantní vanilkové kafe a už přes týden jsem nedostala svoje tvarohové šátečky... Zavedla jsem si totiž takzvané „šátečkové dny“ - pondělí a pátek - abych i v depresích měla něco, na co se těšit. Fungovalo to, dokud šátečky záhadně nedošly v obchodě, kam táta jezdí nakupovat... Smůla. Vždycky mi je někdo vyfoukne!

Taky jsem učinila šílené rozhodnutí - chci se nechat odbarvit a přebarvit si vlasy na růžovo. Jestli mi totiž něco dodává pocit sebevědomí a bezpečí mezi lidmi, jsou to barevné vlasy. Když na mě někdo pak kouká, je nejpravděpodobnější, že jeho pozornost přitáhly právě ty vlasy - což už jsem si onehdy odzkoušela, když jsem měla vlasy částečně růžové. Až se mi ta barva vymyje, asi sáhnu po zrzavé - stejně mám teď konečky zrzavé a líbí se mi to, takže problém vyřešen! (A jsem z toho vážně nadšená *-*)

Na Howrse se mi na poslední chvíli podařilo v akci získat
tohohle vzácného koňucha - Šamana z kouzelného klobouku.
(Škoda jen, že na svém vedlejším účtu na mezinárodní verzi,
ne na té české :D)
Další věc je poněkud nepříjemná. Umřel mi mobil. Na cestě za doktorkou se mi sekl, vibroval jako šílený a když jsem mu vytáhla baterku (protože jinak nereagoval) tak se mnou půl hodiny nekomunikoval. Když se nechal zapnout, většina baterky pryč a nic nefungovalo. Aktuálně mám tedy půjčenou nějakou dotykovou Nokii od tety, ale těžko říct, jak ta to má s foťákem - kdybych pro vás něco fotila, tak těžko říct, jak by to dopadlo. Asi si budu muset pořídit nový telefon, protože tenhle blbnul už dřív. Tak uvidíme, no... Když tak už mám nějaký vyhlídnutý.

V poslední době jsem také často potkávala naše neplatící nájemníky - pavouky. Určitě si pamatujete na „koště-vzdorné pavouky“ - tak tohle je pokračování. Asi čtyřikrát se mi stalo, že jsem došla do koupelny a pak se ohlédla na nějakou stěnu... a byl tam. Pavouk. V té chvíli se mi vždycky v hlavě rozezněla znělka z Pirátů z Karibiku a já sáhla pro sprej proti pavoukům. Ještě teď z toho mám husí kůži! :D
Taky jsem začala hrát nějakou tu hru - Deus Ex: Human Revolution. S tím se váže taková vtipná historka... Obvykle takové hry nehraju, abych pravdu řekla. Nejblíž jsem s tím byla při hraní Tomb Raideru, ale to je jiná pohádka. Když jsem šla na první misi, netušila jsem (jako správný zelenáč) - jestli po mě budou stráže u vchodu střílet. Jsou se mnou, anebo proti? Ze zvědavosti jsem koukla na krabice, protože jsem věděla, že v nich mohou být energické tyčinky anebo pivo (a bůh ví, že já miluju sbírání věcí!) - ale nechtíc jsem... tu krabici hodila po jednom strážci. Tak jsem zjistila, že nemají rádi, když po nich někdo hází papírové krabice, protože mě zastřelili. Ano, jsem amatérka :D

A proč 1/2? Protože ještě netuším, jestli mě ta návštěva do hrobu znovu nepoloží...
...ozvu se vám tedy další den, až budu znát odpovědi ♥

Ou! Málem jsem zapomněla! Nejlepší příhoda ze všech! O tu vás rozhodně nemůžu ošidit! Zrovna jsem si psala životopis, jak jsem dostala za úkol - a protože už jen název mojí střední je dlouhý jak týden před výplatou a (zbytečně) složitý, radši jsem si vygooglila i svojí základku. Však víte - ne všechny školy se jmenují „základní/střední/vysoká škola a místo“ - tak pro jistotu. Google na to ale měl jiný názor... Místo školy mi vyhodil hřbitov. A to si fakt nedělám srandu, docela teď lituju, že jsem si to i nevyfotila :D Byla to náhoda? Nemyslím si!