čtvrtek 23. června 2016

Narozeninové orchideje!


Přiznávám, že se mi moc nechtělo psát. Byla jsem v před-narozeninové depresi. 

Teď už vážně. Ano, byla jsem v něčem, co by se dalo označit za „před-narozeninovou depresi“ ale to se dá těžko brát vážně, když depresemi trpím normálně. Ale už je to tak, musela jsem si to přepsat i v popisku v bočním menu - moje poslední náctiny. 

Víc v celém článku, nebojte se - není suchý, jsou v něm i obrázky ♥


Nikde jsem vlastně nebyla, kromě návštěvy Kosmonos, která tedy moc dobře nedopadla. Na druhou stranu jsem alespoň vypadla z domu a ochutnala skvělé bramborové placky, což beru jako veliké pozitivum. A hned potom jsem měla jet do města k doktorce, ale poslední tři noci předtím byly tak otřesný, že jsem zaspala a ujel mi autobus - máme vážně úžasná spojení, jeden jede v půl desáté a další až ve TŘI. (Někdo si asi zkrátka řekl - Skalice, to je taková díra, že tam nepotřebují spojení - což je ironie, protože jsme v údolí) Takže jsem se chtě nechtě omluvila a domluvila na jindy - až někdy v červenci. 

Narozeniny byly otřesný. Probudila jsem se a připadala si hrozně divně - ale svým způsobem spokojeně. Přežila si další rok, říkal tichý hlásek v mojí hlavě. Ještě tady pořád seš! Už celých devatenáct let. A to sis myslela, že tu nebudeš už v sedmnácti, pche! V kuchyni jsem objevila lísteček s přáním od mamky a u ní maličkou orchidej. Nějak jsem si to nedokázala vyložit - to je pro mě? Orchideje tu má jen mamka, mě konec konců každá kytka umře (čest mým nádherným dračincům! A potom chamaedorei sličné! Moje krásná rádoby palmička, hihi) - i sukulenty to se mnou nakonec vzdaly. Jeden ještě napůl žije, ale mamka už ho chce vyhodit. Měla jsem tu ale jednu velkou kytku, která byla šíleně jedovatá... a i když jsem ji půl roku nezalila, tak pořád nějak ne a ne umřít. Dřív jsem ji jednou ze zoufalství zalila čajem, když tu se mnou byla kamarádka a přespávala u nás. Byl to příšerný nápad, já vím. Ta kytka smrděla ještě dva měsíce potom, což byl děs - byla totiž na peřiňáku, který mám hned vedle postele. Smůla, poučila jsem se! *V hlavě zapsáno, že se kytky nesmějí ani ze zoufalství zalívat čaji a podobnými věcmi*

Kytička k narozeninám a jeden z našich kocourů, přišel si za mnou lehnout, když jsem dřív četla xD
Překvapivě tedy ta orchidej byla pro mě. A pak přišla DALŠÍ. Narozeniny jsem měla v pátek, což je jeden ze dní, kdy táta jezdí nakupovat. Když se tedy odpoledne vrátil z nákupu, přivezl další orchideje - a jedna byla znovu moje. Takže se teď moje okno pyšní dvěma nádhernými orchidejemi. (Otázkou je, za jak dlouho se jimi už pyšnit nebude) 

Babička chvíli předtím vyšla schody nahoru k nám (bydlí dole, schodů je přesně čtrnáct a ona chodí o holích, protože je po operaci a má problémy s nadváhou a nepohyblivostí - nikdo jí není schopný vysvětlit, že si za to bohužel může sama, že nemůže pořádně chodit) a zaklepala. Byla jsem hodně překvapená, ale popřála mi a dala mi kytičku s dárkem. S kytkou se museli dohodnout s taťkou (ostatně spolu jeli na nákup) protože jsem dostala dvoje krásné růžové růže. Moc mi to udělalo radost - vždycky jsem žárlila, když někdo dostal kytku a já ne. A to už od dětství, jako malé děcko jsem byla květinami vážně fascinovaná a chtěla jsem je taky. 

V dárku od babičky byla bílá halenka a krásné povlečení s orchidejemi (ORCHIDEJE!). S tou halenkou jsem to nějak nepochopila. Ví, jak velká jsem a jak vypadám, ale stejně koupila něco, co je o jednu, možná dokonce dvě velikosti větší? Nechápu. Navíc bílou vůbec nenosím, ale... je hezká. Jen v ní vypadám jako bych si navlékla pytel, zkrátka je moc velká. Snad se mi tím nikdo nesnaží říct, že bych do ní měla přibrat - to by byla moje smrt. Na svých 164 centimetrů si svojí váhu maximálně padesát kilo hodlám pěkně udržovat.
Oproti minulému roku jsme se alespoň s babičkou posunuly trošku dopředu - minule mi totiž doslova vnutila něco zlatého. Když jsem měla osmnáctiny, bylo od ní strašně hezké, že mi chce dát něco hezkého, ale zlato nenosím. Jakože nikdy, vůbec nikdy. Ale ona měla jasnou představu, takže to musel být zlatý řetízek. Dobře tedy, splnila jsem si starý dětský sen - pořídila mi tenký, hladký zlatý řetízek a k němu zlatý křížek. Zatím jsem ho neměla ani jednou na sobě. Cítím se provinile... ale nic k němu nemám.

Sama jsem si k narozeninám předtím taky koupila něco na sebe (prosím potlesk, já si něco koupila na sebe!) - krásnou dlouhou sukni v takové hodně výrazné barvě, co mi připomíná západ slunce. Je z lehoučkého materiálu a vypadá krásně, takže jsem neodolala. Spíš jsem doufala v nové boty - mám jen klasické tenisky, ve kterých se mi v létě budou pařit nohy, ale sehnat baleríny je zkrátka nadlidský úkol. Buď jsou mi malé, anebo jsou mi moc velké. Když už jsem se pohnula, tak mě zase tlačily na palce. Pft.
Po narozeninách jsme jeli do města, protože jsem se marně snažila ukecat mamku, abychom si zašly na oběd, jako to máme tradičně. Protože jsem se předtím nějak nepohodla s babičkou a tetou, připadala v úvahu jenom ona - ale... i táta. Pořád mám v sobě tu věc, že toužím po jeho pozornosti a lásce, protože byl dlouho pryč, když jsem byla malá. A představte si to - on souhlasil s tím, že si zajdeme na oběd. Konečně bych měla šanci s nimi strávit čas, protože doma se schovají obvykle na nic - vždycky se rozutečeme. Anebo se hádáme, to ve společnosti nejde. 

Knížky, na které chystám recenzi + moc dobrá zmrzlina! A dortík od babičky, jednoduchý ale pěkný c:
Takže jsme měli jet. Ale ne. Bylo to nefér vůči babičce, která se chová nesnesitelně - a upřímně, moc jsem jí tam nechtěla. Když jsem byla mladší a chodily jsme spolu na zastávku na autobus, vždycky mě před ostatními ponižovala. Nebyl to určitě záměr, ale dělala to. A nějak jsem asi ztratila to pouto k ní, nevím. Ztratila jsem ho téměř ke všem, ačkoliv niterně cítím, že je to moje rodina. Moc je tak neberu, potom co mi kdo řekl a udělal. Zrovna u babičky si to nemáme už moc co vyčítat - když mi bylo asi osm, tak jsem jí řekla, že už ji nahoře nechci vidět. V našem patře, ať za námi nechodí. Byla jsem hrozně naštvaná a nemyslela jsem to tak, byla jsem pořád dítě. Ale ona si to vzala doslova k srdci, až před pár lety se k nám odvážila jít. Cítím se kvůli tomu strašně...
Nakonec rodiče vymysleli něco, co nazvali kompromisem. Aby to babičku nemrzelo, protože bychom to jinak museli udělat tajně a lhát - tak si prostě objednáme čínu, pojedeme se podívat na něco k narozeninám a pak tu čínu vyzvedneme, sníme ji doma. Moje plány byly naprosto v tahu. 

V obchodě se mi nic nějak nezalíbilo. Jakože skutečně nic. Obvykle kolem výloh chodím jako dítě kolem cukrárny - a sním o tom, jaké by to asi bylo. Mít takové pěkné oblečení. To jsou moje komplexy ze základky - měla jsem strašný oblečení, obvykle po někom. Posmívali se mi, časem mi začali říkat, že jsem Ošklivka Klára, to už jsem tu asi psala. A teď se snažím mít to co nejhezčí oblečení, abych taková už nebyla. Většinou mi to neprochází, ale sním. 
Táta tam nakonec mamce koupil... takové pletené šaty na plavky. Hrozně se přitom usmívali a já dělala, že v tu chvíli vůbec, ale vůbec neexistuju. Já jsem si tam ale všimla klobouků - vždycky jsem nějaký chtěla, navíc si nechci spálit hlavu, až budu na zahradě, na sluníčko trpím - a tam jsem si všimla šedého baretu. Baret. Už doma mám dva - černý a mentolový. Šedý by se mi do sbírky šikl, alespoň bych měla víc možností kombinací... Takže jsem nakonec odešla s baretem. Mamce to přišlo směšné, ale byla ráda, že jsem si vůbec něco vybrala xD 

Nakonec jsme ale odjeli ještě s několika skleničkami... ehm, na chlast. Neptejte se. Tátu napadlo, že bychom do toho mohli dát ty orchideje - protože mají být v průhledném, ne v keramice. Ano, je vážně vychytralý! 

V pondělí jsem pak byla u nové doktorky. Pamatujete na moje divné strachy? Vzpomněla jsem si na to, v čekárně měli květiny a v rohu i sušené - mezi nimi byl semeník lotosu. Trypofobie. (Radím vám si to negooglit, mimochodem. Nevyhodí vám to nic hezkého! Myšleno tu trypofobii) Čekala jsem zatracené dvě hodiny jen na to, aby mě ta doktorka sprdla stejně jako předchozí dvě a vnutila mi tu nejnásilnější možnou cestu, rozbrečela mě a pak mi dala nové prášky. Zdá se mi to, anebo jsou psychiatři prostě svině? Pardon, psychiatričky. Psychiatra jsem ještě nikdy neviděla. Vážně jsem se tam snažila se udržet a nebrečet, vydržela jsem to celých patnáct minut. Ale nešlo to, byla vážně pěkně hnusná, dokonce jsme se pohádaly. Pft. 

V čekárně jsem alespoň stihla přečíst další kus Dřív než půjdu spát a doma jsem tu knihu pak dočetla, byla úžasná. Zapojila jsem se do čtecího maratonu, co pořádá Ohana - a myslím, že mi to pomohlo objevit, že už je můj čtecí blok fuč. Teď v noci jsem četla Mechanického prince a chystám recenze na Manželskou smlouvu, chci si znovu přečíst Nevítané na recenzi a spoustu dalších. Prince už mám taky téměř dočteného, asi jsem zpátky ve formě. Alespoň něco! Už to stálo moc dlouho pěkně za houby. *Spokojeně se usmívá*



11 komentářů:

  1. Mě taky umírají kytky... takže pro mě leda tak umělé. :D :D Píšeš čtivě a vtipně... a ten dort je fakt krásný! A přeji teda taky všechno nej! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, tak nějak jsme to řešily dřív s mamkou :D Já si ale nikdy neodpustím to, abych si nezkusila pořídit nějakou živou s předsevzetím, že „se o ni budu řádně starat“ - stejně to obvykle dopadá stejně, smrtí xD Děkuju ♥

      Vymazat
  2. Děkuju ♥ A jinak díky i za Čerta (kocourek), určitě by mu to moc polichotilo :D

    OdpovědětVymazat
  3. Přeji dodatečně všechno nejlepší k narozeninám! Mě kytky sice nikdy neuvadly, ale kvůli našemu kocourovi si květiny nemůžu dovolit. V mžiku by je rozcupoval. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ♥ A to znám, člověk si pak ani nemůže pořádně nechat stromek, pamatuju si, že nám kocour okusoval u babičky perníčky xD Celkově kočky ty kytky až tajemně přitahují, řekla bych. Holt člověk musí být opatrný :D

      Vymazat
  4. opozdene vse nej :) taky mam narozky v cervnu :) a taky mam kazdorocne prednarozeninovou a pak vetsinou i ponarozeninovou depku :-/ orchideje u nas taky vlastni mamka, ma jich desne moc po celym byte. ja na kytky moc nejsem a co se rezanych kytek tyka, vsem jsem zakazala mi je davat, byla jsem pak vzdycky smutna, kdyz uvadly, brala jsem to, jako ze umrely, no des :) a zajimalo by me tvoje obleceni, kdyz o nem tak pekne mluvis :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, moje mamka má orchidejí doslova plnou ložnici, už jí skoro dochází místo, kam je dávat xD Jinak jak tak koukám, tak má hodně blogerek narozeniny v červnu, zajímavý :D Díky moc ♥

      Vymazat
  5. Všechno nejlepší k narozkám, sice opožděně, ale snad sis je pořádně užila.

    OdpovědětVymazat