pondělí 6. února 2017

Recenze | Pekelné stroje 3: Mechanická princezna - Cassandra Clare

Cassandra Clare si získala spoustu čtenářů svojí sérií Nástroje smrti, která slavila opravdu veliký úspěch. Z tohoto světa je i trilogie Pekelné stroje, která se odehrává ještě před událostmi z Nástrojů. Upozornění: Mechanická princezna je třetí a závěrečný díl ze série Pekelné stroje, takže pokud jste ještě předchozí nečetli, mohli byste si něco při čtení vyspoilerovat.


Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí recenzního výtisku!

Série: Pekelné stroje (3)
Počet stran: 432
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2016

Hodně dlouho jsem přemýšlela, jak tuhle recenzi začít. Obvykle na začátku nějak naťuknu děj, ale v tomhle případě je to nesmírně těžké. Jsem zahlcená emocemi a za každou cenu se chci vyhnout spoilerům, které by se snadno mohly objevit. Proto to shrnu tak snadno, jak to jenom jde:
Lovce stínů z Londýnského institutu i jejich přátele čeká závěrečný boj proti Magistrovi a jeho pekelné armádě automatů, kteří jsou ještě silnější, než kdy předtím. Magistr ale není jediný, kdo se stává jejich nepřítelem... Mechanická princezna uzavírá kruh magické série z prostředí světa lovců stínů a zodpovídá doposud nevysvětlené otázky. 

První dva díly byly opravdu moc dobré. Čtení jsem si vážně užívala a rozhodně nelituju, že jsem do téhle série šla. Cassandra Clare se v mém případě skutečně osvědčila a s radostí se pustím i do zbytku jejích knih, protože je velice snadné jejímu světu a postavám propadnout. Co se Mechanické princezny týče... Vlastně těžko hledám slova. Mnohem snazší by bylo, kdybyste mohli nahlédnout dovnitř mojí hlavy a okusit moje pocity. Bylo to prostě perfektní. 

Už od začátku je vidět, že má tahle série potenciál. Přiznávám se, že jsem se konce trošičku obávala... Svým způsobem jsem prostě nechtěla, aby to skončilo. To se mi skutečně nestává často, v poslední době se sériím (a trilogiím obecně) snažím co nejvíce vyhýbat, ale... Tohle je skutečně jiné. Autorka svůj svět dovedla do nesmírných detailů a Mechanická princezna je takovou sladkou třešničkou na dortu, která celou sérii uzavírá. Moje obavy z konce byly pochopitelně zbytečné - ale i tak jsem spotřebovala pár kapesníčků, protože mě Cassandra chvílemi opravdu dostávala. 

Děj je skvěle promyšlený a věci, které z předchozích dílů nebyly zodpovězené, do sebe perfektně zapadají. Dozvídáme se, jak je to s Tessiným původem, o co vlastně Magistrovi jde a jak toho míní dosáhnout... Stejně jako rozřešení milostného trojúhelníku, za jehož provedení musím také dát palec nahoru. Pořád si stojím sice za svým - a to, že je to zbytečné a otravné - ale Cassandře se ho povedlo rozvést natolik, že mi nevadil. A to je opravdu co říct! Na milostné trojúhelníky se dnes dá narazit téměř kdekoliv, člověku to začne velice snadno lézt krkem. 

Asi nejvíc jsem byla nadšená z celkového posunu a vývoje, což jsem zmiňovala už v recenzi na předchozí díl, ale musím to říct znovu - stálo to za to. Jak děj, tak postavy se v průběhu série mění a svým způsobem dospívají. Mnozí z nich se mění v opravdu obdivuhodném stylu. To mi ve spoustě knih chybí, což v mých očích dělá Mechanickou princeznu ještě atraktivnější.
Přidejme k tomu navíc korunku v podobě skvěle promyšleného světa lovců stínů a autorčin velice čtivý styl psaní a máme recept na úspěch. A že tahle kniha opravdu zabodovala! Jednoznačně ji mohu přiřadit ke svým nejoblíbenějším, nemám co vytknout.



čtvrtek 2. února 2017

Recenze | OTKA - Ošklivá tlustá kamarádka - Kody Keplinger

Střední škola je nebezpečné místo, přežít v ní znamená boj. O tom většina lidí ví svoje, spousta skončí s více či méně pěknou přezdívkou, která mu zůstane na zádech po pěkně dlouhou dobu... Jako třeba OTKA. Ošklivá tlustá kamarádka. 

Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí recenzního výtisku!



Série: -
Počet stran: 304
Vazba: Paperback
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2015
Když Bianca skončí na jednom večírku označená za „OTKU“, pochopitelně se jí to nelíbí. Nikdy si ale neuvědomila, že by právě ona mohla být tou „ošklivou“ mezi svými kamarádkami. Nemyslela si o sobě, že by byla nějak dokonalá, na rozdíl od svých vrstevníků věci vnímá přesně tak, jak jsou - bez zbytečného přikrášlování. I proto nesnáší Wesleyho, místního krasavce... který jí dal onu přezdívku. I přesto všechno si k sobě najdou cestu. Bianca to ze začátku bere jen jako rozptýlení, ale postupem času si uvědomí, že k němu něco cítí...

Občas zatoužím po něčem jiném. Jednoduchém a zábavném. S OTKOU jsem se nepřehmátla... Ačkoliv začátek byl celkem bolestivý.

Když jsem začala číst, moc zábavné mi to nepřišlo. Měla jsem problém se pořádně začíst a celkově na mě všechno působilo dojmem „ne-e“. Nebylo to ono, něco tomu chybělo. To se změnilo zhruba v polovině, kdy jsem se opravdu začetla a skvěle se začala bavit. 

Po dějové stránce je OTKA taková poměrně nevýrazná. Ne, že by děj postrádala, ale... Je opravdu nevýrazný. Je pravda, že kvůli tomu člověk do podobné knihy asi nepůjde, ale při čtení to rozhodně má svůj možný dopad. Já jsem kvůli tomu měla potíže se začtením, než se věci vychytaly. To taky nějakou dobu trvalo. 

Hlavní atrakcí je samotná Bianca, která je podle mého názoru jedna z nejzajímavějších a nejvyvedenějších postav v YA literatuře vůbec. Bylo nesmírně snadné propadnout jejímu charakteru a přístupu - to právě ona dělala knihu zábavnou a takovou svěží. Díky Wesleymu navíc vzniká zajímavý kontrast, který dělá jejich vztah ještě zvláštnější, než je sám o sobě: někoho nenávidíte, ale nakonec se s ním políbíte. A polibek vede ke vztahu, konkrétně k přátelství s výhodami. Uvědomujete si, jak zvláštní to je. Ale prostě to z nějakého důvodu funguje. 

Musím říct, že jsem se opravdu bavila. Nad některými věcmi jsem musela sice trošku pozvednout obočí, ale nebylo to nic hrozného. Je jen škoda, že autorka nedodala trošku víc příběhu. OTKA je opravdu jednoduché čtení, které bych vřele doporučila těm, co hledají něco odpočinkového na čtení a ideálně se chtějí zasmát. Protože Bianca... Ach, Bianca. Dokáže rozveselit i den blbec.


středa 1. února 2017

Recenze | Pekelné stroje 2: Mechanický princ - Cassandra Clare

Cassandra Clare si získala spoustu čtenářů svojí sérií Nástroje smrti, která slavila opravdu veliký úspěch. Z tohoto světa je i trilogie Pekelné stroje, která se odehrává ještě před událostmi z Nástrojů. Upozornění: Mechanický princ je druhý díl ze série Pekelné stroje, takže pokud jste ještě první díl nečetli, mohli byste si něco při čtení vyspoilerovat.

Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí recenzního výtisku!


Série: Pekelné stroje (2)
Počet stran: 392
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2016
Nic netrvá věčně. Institut je v ohrožení - Charlotte hrozí sesazení z funkce vedoucí a Tessa je stále v ohrožení kvůli Magistrovi, který chce zneužít jejích schopností. I přese všechno snahu o zjištění Magistrových plánů a jejich překažení je Tessa společně s Willem a Jemem neustále pozadu. O to horší je zjištění, že je celá věc mnohem osobnější, než si mohli myslet... 

Po opravdu vydařeném prvním dílu, který pro mě byl velice milým překvapením, jsem byla opravdu nadšená. Namlsaná, chcete-li. Čtení bylo opravdu zábavné a moc jsem si ho užívala... Jen jsem se trošičku obávala, aby druhý díl nebyl slabší. Občas se stává, že je děj zbytečně roztažený na tři díly a nakonec to minimálně jeden odnese, protože prostě „víc nezbylo“. Tohle rozhodně není případ Mechanického prince.
Stejně jako u prvního dílu, bylo poměrně snadné se začíst. Děj totiž nezačíná s bůhví jakým zpožděním, spíš naopak. Cassandra Clare nešetří ani akcí, ani zábavností. To je jeden z mnoha důvodů, proč jsem téhle sérii tak rychle propadla. 

Byla jsem opravdu mile překvapená, jakým směrem se děj vyvíjel. A jak se vyvíjel. Trošku jsem totiž očekávala, že bude prostřední díl víceméně jen taková „omáčka“, než dojde na velké finále v posledním dílu. Nemůžu říct, že by to tak bylo... Nebylo.
Děj se rozrostl opravdu zajímavým směrem, kdy čtenáři nabízí víceméně hned dvě linie - první se týká spiknutí ohledně Charlotte a Institutu, o který všichni společně bojují. Druhá linie navazuje na první díl a potíže s Magistrem, který chce využít Tessu. V průběhu čtení autorka také odhaluje nejednu zajímavost, která dodává celému konfliktu osobnější nádech: a to na obou stranách. Tohle drobné překvapení jsem uvítala, protože jsem ho opravdu neočekávala. 

Na druhou stranu, vývojem prošly i samotné postavy a vztahy - u některých byla změna opravdu zajímavá. Zatímco v jiných knihách se věci sotva pozmění, v Pekelných strojích všechno opravdu odsýpá a vyvíjí se, což dokáže opravdu spolehlivě navnadit na pokračování.
Když se k tomu přičte autorčin čtivý styl psaní a atraktivní prostředí viktoriánského Londýna, kde pobíhá nejedna zajímavá bytost... Vzniká zajímavý příběh, jehož čtení je opravdu příjemné. 

Největším negativem celé knihy pro mě byl nechvalně známý milostný trojúhelník, který se dnes vyskytuje v téměř každé knize. Tessino rozhodování mezi Jemem a Willem mi po určité době začalo víceméně lézt na nervy a nemohla jsem si pomoct, bylo to svým způsobem zklamání. Na druhou stranu - Cassandra jejich vztah podala trošku jiným stylem, než v jakém se obvykle tenhle prvek objevuje, což jej učinilo trošku snesitelnější. 

První díl nasadil laťku poměrně vysoko, ale Mechanický princ rozhodně nezklamal. Velikou výhodou je i fakt, že pokud jste nečetli Nástroje smrti, můžete si Pekelné stroje vychutnat i tak! A pokud jste Nástroje četli - znovu se ponořit do oblíbeného světa lovců stínů... nemusí být vůbec špatný nápad.


úterý 31. ledna 2017

Recenze | Dopisy na konec světa - Ava Dellaira

Jedna mladá dívka. Jedna velká ztráta. Jeden prostý úkol. Mnoho dopisů. Tak by se dala popsat kniha od Avy Dellaira - Dopisy na konec světa.

„Nechte si zlomit srdce dojemným debutem mladé americké autorky.“

Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí recenzního výtisku!


Série: -
Počet stran: 272
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2015
Laurel přišla o svojí sestru, nedokáže se s její smrtí úplně vyrovnat. Přestože to všichni v okolí vědí, stejně jako ostatní dostane na hodině literatury zajímavý úkol - napsat dopis někomu, kdo už není mezi živými. Zpočátku se to zdá zvláštní a trošku nepřijatelné, ale Laurel úkol splní. Psaní dopisů mrtvým lidem se pro ni stává jakousi terapií - protože ví, že některé věci by jen tak říct nemohla. Ne někomu, kdo je živý. Třebaže dokončený úkol nikdy neodevzdá, pokračuje v psaní dál, píše dopisy všem různým mrtvým lidem od Kurta Cobaina po Rivera Phoenixe. 

Od začátku jsem měla příšerný problém se začíst - a to mi přišlo opravdu zvláštní. Dopisy na konec světa mají opravdu zajímavý námět a já byla upřímně opravdu zvědavá, s čím autorka dál přijde a jak psaní dopisů pojme. Víceméně jsem se dočkala zklamání.

Laurel je taková opravdu nevýrazná postava. Nedokázala jsem se s ní příliš sžít a neměla jsem ji ráda. Působila dojmem typické náctileté dívky, která neví, jak se vypořádat se svými potížemi - a to moc dobře znám, ale když se podobná tématika a i podobná postava omílá pořád dokolečka, člověka to začne nudit. O to víc jsem byla zklamaná, protože ze sebe Laurel moc nevydala, ačkoliv mohla.

To se dost odráželo i na dopisech jako takových - nemůžu vyloženě říct, že by byly nějak zajímavé. Víc než dopisy působily jako deník, což je svým způsobem pochopitelné, ale ne úplně záživné. Autorka nakousla opravdu dobrý nápad, ale celá ta věc s dopisy působí opravdu extrémně nedotaženě. Na mě to působilo dojmem, že je to jen ozvláštnění děje, který je sám o sobě o ničem - a nemá co nabídnout. Všechno se rozjíždělo extrémně pomalu a ať jsem se snažila jakkoliv, do čtení jsem se opravdu musela nutit. 

Čím mě autorka ale velice mile překvapila, jsou ostatní postavy. Vedle Laurel v příběhu figuruje její rodina a kamarádky, z níž byla valná většina moc zajímavá. Dokonce bych si troufla říct, že vztahy mezi vedlejšími postavami a vedlejší postavy jako takové... Byly jednoduše lépe promyšlené a sympatičtější, než hlavní hrdinka jako taková. K tomu musím dodat fakt, že to příběh opravdu obohatilo: ať už to byly problémy, rozhovory anebo postavy samotné. V tomhle ohledu jsem byla velice mile překvapená, třebaže už jsem od téhle knížky už nic moc neočekávala.

Hlavní boom se odehrává až na samotném konci, na který - řekla bych - se přeci jen vyplatilo počkat. Dopisy na konec světa disponují zajímavým příběhem, ten ale po většinu knihy běží jakoby na pozadí, kde se dá těžko zachytit. Víceméně je to průměrná, velice odpočinková kniha o životě i trápení - ale i krásných chvílích, které člověk může zažít. Pokud člověk tedy nemá veliká očekávání, mohou Dopisy na konec světa být příjemným oddychovým čtením, srdce vám ale zřejmě nezlomí.

pondělí 30. ledna 2017

Recenze | Mluv - Laurie Halse Anderson

Jsou témata, o kterých se příliš nemluví. A pokud mluví, tak velice těžko. Někdy se zase nemluví vůbec, občas je to jednoduše snazší. Málokdy za tím ale nic není... O tom pojednává kniha Mluv od Laurie Halse Anderson.

Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí knihy na recenzi! (Mluv se také dočkalo filmové adaptace, která vyšla v roce 2004 s Kristen Steward v hlavní roli)


Série: -
Počet stran: 200
Vazba: Paperback
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání: 2016

Se začátkem nového školního roku, kdy Melinda přechází na střední, přichází nespočet nepříjemností. Nikdo se s ní nechce bavit, protože minulý rok na jednom z večírků zavolala policii a uvedla tím nejednoho člověka do maléru... Nikoho ale vůbec nezajímá, proč to vlastně udělala. Jaký k tomu měla důvod, co se stalo. A Melinda o tom sama mluvit nedokáže, i kdyby chtěla. A po určité době přestane mluvit úplně...

Když jsem se do téhle knihy pouštěla, měla jsem poměrně velká očekávání. Věděla jsem, do čeho jdu a o čem to je - víceméně jsem si byla jistá, že se mi to bude líbit. Rovnou můžu i říct, že jsem se v tom rozhodně nespletla! Mluv je úžasná knížka a opravdu si získala moji přízeň.

Hlavní hrdinka je náctiletá dívka, která nemá lehký život. Po událostech ze zmiňovaného večírku se zlomila a pomalu uzavřela hluboko do sebe, topíc se v neštěstí. Ostatní to ale nevidí - vidí jenom to, že je divná a pokazila jim večírek. To dokonale ukazuje to, jak dokáží lidé být slepí, ať už se jich věci týkají... anebo taky ne. Kolikrát to bývají i vlastní přátelé, co se k člověku otočí zády: a přesně to je případ Melindy.
Na rozdíl od jiných hrdinek z tématicky podobných knih si Melinda udržuje dobrý přístup - k tomu jí hodně dopomůže jejich učitel výtvarné výchovy. Svoboda projevu ve výtvarném světě Melindě dodává určitou naději a dávku pozitivity. Je to způsob, jak ze sebe dostat to, co ji trápí. Třebaže to nemůže říct. Nemá komu. 

Osobně jsem se velice rychle začetla, autorka má opravdu čtivý styl psaní a ačkoliv by někdo mohl namítnout, že je děj poněkud pomalejší - já s tím rozhodně problém neměla. Čtení jsem si užívala už od začátku, protože toho Mluv nabízí skutečně hodně: realistickou hlavní hrdinku, která i přes svoje trable dokáže pobavit, velice čtivý styl psaní a hluboký příběh, který si opravdu dost pohrál s mými city. Je to jeden z opravdu skvělých příkladů toho, jak dokáže nějaká událost zamávat se životem - a jaké to může mít důsledky. Co se může stát. A že se to může stát komukoliv. 

Mluv je hluboký příběh z prostředí střední školy, který bych opravdu doporučila přečíst každému. Všechny emoce a situace jsou opravdu realisticky, ale zároveň tak, že člověk neztrácí naději. Autorka čtenáři ukazuje jak pády, tak vzestupy - a svým příběhem poodhaluje to, o čem se příliš nemluví. 



pondělí 23. ledna 2017

Filmovo-seriálový koutek | Seriálové tipy #4

Arieluma! Chvíli mi trvalo, než jsem znovu nasbírala nějaké ty seriály - ale jsem si jistá, že jich zase brzy budu mít víc, takže tuhle rubriku ještě trošičku rozhýbu. Pokud ne, vrhnu se na filmy. (A těch mám skutečně dost, zrovna nedávno jsem viděla jeden opravdu dobrý, který by stál za zmínění!) 

Trailery vložím jako odkazy, aby nezabíraly zbytečně místo.



The 100

Tenhle seriál by knižním fanouškům nemusel být až tak neznámý, ale i tak ho musím zmínit. Osobně mám ráda jak seriál, tak knihy - a o to víc zamrzel fakt, že u nás třetí díl knižní série nevyjde. Jakkoliv jsou od sebe knihy se seriálem (pochopitelně) rozdílné, obojí má hodně co nabídnout: svět v budoucnosti, kdy je Země po poslední válce neobyvatelná. Lidé proto žijí ve vesmíru - jakmile se ale začnou objevovat problémy, rozhodnou se poslat na Zemi stovku mladých lidí, kteří se nějakým způsobem provinili. Ti zjišťují, že Země skutečně je obyvatelná - ale ztrácejí spojení se zbytkem lidstva ve vesmíru a nejen, že musí přežít v přírodě... Především nejsou jedinými obyvateli. 

The 100 má zatím tři vydané série, čtvrtá série je na cestě. Za sebe musím říct, že se jedná o jeden z mých skutečně nejoblíbenějších seriálů - je napínavý, moc pěkně udělaný a má nejen zajímavé prostředí, ale i postavy. Děj se pořád rozvíjí a je skvělé vidět vývoj i právě zmiňovaných postav. Pokud máte rádi dystopie/scifi, mohlo by se vám The 100 líbit.


Emerald City

Pokud máte rádi Čaroděje ze země Oz a svět Oz vám chybí... Možná pro vás mám pro vás dobrou zprávu. Seriál Emerald City je totiž moderním zpracováním právě Čaroděje ze země Oz.

Hlavní hrdinkou je dvacetiletá Dorothy, která se rozhodne navštívit svoji biologickou matku. Při příjezdu ale nachází jen tělo muže v přívěsu a matku zraněnou v bunkru - to všechno těsně předtím, než ji vtáhne tornádo a i s policejním autem a psem se objeví v naprosto neznámé zemi, kde nešťastnou náhodou srazí jakousi ženu. Zmíněná žena je ale čarodějnice - a Dorothy si její vraždou zrovna nevyslouží respekt u místních lidí. I tak se ale dostává na cestu za čarodějem, aby se mohla vrátit domů.

Napsala bych toho víc, ale chci se vyhnout spoilerům - tudíž dějovou část už vynechám. Víc můžete případně nakouknout do traileru.
Sama jsem z Emerald city opravdu nadšená, moc se mi líbí efekty a celkově příběh, ačkoliv je podle mě poměrně pomalý. Na druhou stranu, nenabízí jen Dorothyinu linku - objevují s i další postavy, jejíž osudy jsou neméně zajímavé oproti hlavní lince. 



Arrow

Oliver Queen strávil posledních pět let na pekelném ostrově, kde byl každý den jen a pouze o přežití. Když se mu po tak dlouhé době podaří dostat se domů, všechno je jinak - a on je odhodlaný využít seznam jmen od svého otce, aby napravil svoje město. Tomu škodí spousta lidí, jedním anebo druhým způsobem. Především ale bohatí lidé, kteří vůbec nehledí na osudy druhých... Po nocích se tak z Olivera stává někdo jiný - tajemný muž v zelené kápi, který s lukem a šípy brání a napravuje svoje město.

Arrow je poměrně oblíbený seriál, který sice není úplně nový, ale za zmínění určitě stojí! Zrovna nedávno jsem se rozhodla dát si re-watching, takže jsem ho rovnou připsala na seznam, protože je opravdu dobrý. Ideální pro fanoušky super-hrdinů, ačkoliv toho nabízí mnohem víc, než typického hrdinu.
Děj je rozdělený do dvou rovin: Současnost a doba na ostrově. I díky tomu je seriál zajímavější a takový zpestřený. Nabízí také širší spektrum zajímavých postav, které člověk už může případně znát z komiksů. Nechybí pochopitelně ani špetka humoru! 


sobota 21. ledna 2017

Co nového v knihovničce? #15

Opět jsem porušila svoje předsevzetí - nepořizovat si žádné další knížky, alespoň nějakou dobu. (Ne, že by to bylo nějak překvapující, ale...) Udělala jsem to hned dvakrát. Zhřešila jsem, sakra.

Ale je pravda, že z těch knížek mám stejně větší radost - rozhodně víc, než bych si to vyčítala. Taky mi přišly nějaké recenzní výtisky, tak to vezmu rovnou společně ^^


Jako první se mi tu krásně sešel první a čtvrtý díl série Měsíční kroniky od Marissy Meyer. První mi přišla Winter na recenzi, ale když jsem byla naposledy ve městě a měla hodně času... Zašla jsem jen tak nakouknout do knihkupectví, jako to občas dělám. (Určitě nejsem sama, že?) Tam jsem strávila dobrých dvacet minut, ale mimo toho jsem také objevila skrytý poklad: Cinder, první díl téhle série. Ne, že bych ji už nečetla. Měla jsem ji jednou půjčenou z knihovny a snažila se ji přečíst, ale tehdy mě moc nechytla a nakonec jsem ji vrátila nedočtenou. Když už mám ten čtvrtý díl a opravdu se na celou tu sérii těším, tak jsem po ní jednoduše skočila, bez váhání. Kdykoliv jsem se na ni totiž dívala po internetu, nikde ji neměli. Asi jsem měla opravdu veliké štěstí, že se mi ji takhle podařilo sehnat, jej! 


Při návštěvě knihkupectví jsem koukala na Šťastně až na věky, ale nakonec jsem sáhla po První. Doma jsem už měla předchozí díly - Selekci, Elitu a nakonec i následující Dědičku Dceru. Nedokončených sérií mám pořád celkem dost a nemám to úplně ráda, takže jsem byla skutečně šťastná za možnost si doplnit alespoň jednu mezeru. 

Tam, kde ji našli jsem dostala na recenzi, která už je hotová - v případě zájmu si ji můžete přečíst tady. Od Kimberly McCreight jsem už četla jinou knihu, Případ Amelia. V první chvíli jsem si ani neuvědomila, že je to knížka od stejné autorky - ale když jsem si toho všimla, dost mi to přidalo na zájmu. Upřímně řečeno, vůbec toho nelituju. Čtení jsem si moc užila.

Jako poslední tu mám žhavou novinku z nakladatelství CooBoo - Čáry života od Veronicy Roth. Nemůžu říct, že bych se těšila od úplného začátku jako ostatní, podle anotace se mi to moc líbilo a svojí zvědavost skutečně zapřít nemůžu, haha.

Už jsem ji stihla rozečíst a můžu říct, že se mi líbí. Je dost čtivá, ačkoliv bych jí už na začátku pár věcí vytkla. Vypadá dobře - uvidíme, co z toho bude. Zatím totiž nemůžu říct, že bych byla vyloženě unesená, v některých ohledech při čtení celkem plavu - ale rozhodně mě to baví.


Knížek budu mít brzy víc, protože jsem si ještě okolo nového roku objednávala z Buxu, takže určitě ještě novinky budou. Vlastně už dávno být měly - z nějakého důvodu tentokrát vyřízení trvalo déle, než jsem předpokládala a tak se to trošičku protáhne, protože si balík půjdu vyzvednout až někdy příští týden. Musím se ale přiznat, že se na něj skutečně těším ♥

středa 18. ledna 2017

Recenze | Tam, kde ji našli - Kimberly McCreight

Autorka Kimberly McCreight si mě získala svou knihou Případ Amelia – měla dobrou a zajímavou zápletku, navíc s pěkně napínavou atmosférou. I proto jsem si nechtěla nechat ujít její novinku – Tam, kde ji našli. Kimberly rozhodně nezklamala. 

Recenze psána pro web Databáze knih, moc děkuji za poskytnutí knihy na recenzi!

Série: -
Počet stran: 336
Vazba: Hardback
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2016

V městečku Ridgedale dojde k hrozivému nálezu – poblíž univerzitního kampusu policie nachází ošklivě poraněné tělo. Novinářka Molly dostane na úkol celou situaci prověřit a následně napsat článek, celá ta záležitost pro ni ale začne být velice osobní, když se dozví, že se jedná o tělo novorozence. Než se společně se svým manželem a dcerou přestěhovala do Ridgedale, prošla potratem, který ji hodně poznamenal... I proto je velice motivovaná zjistit, kdo má na svědomí smrt onoho dítěte. Policie nezná ani totožnost dítěte, ani matky – Molly později navíc zjišťuje, že na místě nálezu před lety zemřel jistý mladík. Molly tak prověřuje možnost, že by mezi sebou případy mohly nějak souviset...
Případ se dotýká i dalších lidí, kteří v Ridgedale žijí – například mladé Sandy, která žije jen se svojí matkou Jennou. Sotva platí nájem a Jenna rozhodně není matkou roku... S potížemi se zákonem a drogami svojí dceři život zrovna neulehčuje.
A pak je tu Barbara, manželka policejního náčelníka a matka na plný úvazek, která svojí úlohu bere smrtelně vážně. Není proto divu, že i jí se smrt toho dítěte svým způsobem dotkne...

Už od první stránky jsem byla opravdu hrozně zvědavá, jak to doopravdy je. Během čtení jsem nadšeně teoretizovala, jak se postupně objevovala nová vodítka, a kruh se pomalu stahoval. Byla jsem opravdu velice mile překvapená tím, jak skvělou atmosféru autorka vybudovala – už od začátku jsem cítila mrazivý závan tajemství a nadšeně hltala stránku za stránkou. Velice čtivě napsáno. 
Během čtení jsem byla chvílemi trošku zmatená – objevují se totiž pohledy dalších postav, nejen Molly. To příběhu dodalo další úhly pohledu a já si skutečně užívala možnost nahlédnout i jinam, jiným způsobem. Bohužel to nebylo vždycky úplně příjemné. Každá z postav je skutečně jiná a všechno vnímá svým vlastním způsobem – který mi v případě jisté postavy... No, nesedl. 

Líbí se mi rozmanitost postav, ačkoliv by se svým způsobem daly jednoduše kategorizovat a říct, že tenhle typ lidí se v knihách vyskytuje často. Na tom mi až tak nesešlo, ale... 
Už od začátku mi Tam, kde ji našli hodně připomíná Dívku ve vlaku. Ze začátku to bylo atmosférou, potom ty pohledy... Nemůžu říct, že by to bylo stejné, ale jistá podobnost tam je. I proto si myslím, že pokud se někomu Dívka ve vlaku líbila, mohla by se mu líbit i tahle knížka. Osobně jsem ale měla problém s jednou věcí – tedy, postavou. Konkrétně s Barbarou. Jakkoliv je svojí odlišností zajímavá, byla mi hrubě nesympatická. Při jejích částech jsem měla nutkání přeskakovat – až tak moc mi svým přístupem lezla krkem. Barbara na mě působila hrozně nesympaticky, byla nepříjemná a občas až jedovatá, což mi čtení moc nezpříjemňovalo. 

Děj na mě působil velice promyšleně, autorka pomalu odhalovala různé drobnosti a vodítka, která čtenáře mohou dovést k odhalení pravdy – autorka ale zároveň pracuje i s minulostí a okolnostmi, což děj dělá zajímavější. V kombinaci s moc dobrou a tajemnou atmosférou je Tam, kde ji našli velice dobrou knihou, jejíž přečtení rozhodně nemůžu litovat. Zvláště od druhé poloviny kniha získává velice dobré tempo, s kterým ke konci autorka přikládá jedno rozuzlení za druhým, nechybí ale ani určité překvapení... A musím se přiznat, že jsem konec skutečně neodhadla dopředu a čtení si opravdu užila. 



čtvrtek 12. ledna 2017

Knižní resty #1 | Galveston a Temné kouty

V poslední době se mi to stávalo celkem často... Odkládání zrecenzování některých knih. V horších případech i jejich dočítání, ale o tom zase někdy jindy.
I proto jsem se rozhodla jít do téhle rubriky, abych dohnala svoje mezery ohledně knih, které jsem sice přečetla... Ale nezrecenzovala.

Prvními knihami jsou Galveston a Temné kouty.

Galveston si získal mojí pozornost svým trailerem. Nad koupí jsem příliš nepřemýšlela - a dodatečně jsem rozhodně nelitovala, protože mě čtení moc a moc bavilo! Bylo to velice příjemné překvapení, abych pravdu řekla.

Hlavním hrdinou je Roy - tvrdý chlapík, který pracuje jako zabiják a vymahač dluhů. Víceméně žije nebezpečím. Všechno se změní ve chvíli, kdy mu doktor diagnostikuje smrtelnou nemoc a jeho vlastní šéf mu vrazí kudlu do zad, když se ho pokusí zbavit. Teď ho čeká útěk, není ale sám. Bere s sebou i dívku jménem Rocky, která žije na stejném kraji společnosti jako on... 

Autorův styl psaní byl velice čtivý, překvapivě jsem nedokázala hned odhadnout děj a ani konec. V některých chvílích mi děj přišel trošku zbytečně protažený, ale i tak jsem si čtení opravdu velice užívala. Velký podíl na tom nepochybně má i čtivost, s jakou je Galveston napsaný. A asi i fakt, že jsem nic podobného zatím nečetla.

Musím se přiznat, že se mi hodně líbily postavy. Roy je sám o sobě velice zajímavý, ale společně s Rocky dali dohromady takovou zvláštní kombinaci. Jejich přístup k tomu druhému, chování a i osudy - to všechno bylo opravdu moc zajímavě podané, zároveň poměrně realistickým způsobem. Nebylo zapotřebí přikrášlování, to se mi líbilo.

Společně se zajímavým dějem a určitou dávkou čtivosti pro mě byl Galveston opravdu vítanou změnou. Jsem si jistá, že se k němu v budoucnu ráda vrátím.


Temné kouty jsem si pořídila už jen z principu - Gillian Flynn je moje oblíbená autorka, její Ostré předměty i Zmizelá jsou mými velice oblíbenými knihami. Nebyl důvod, proč se netěšit i na třetí knihu... Vypadala moc dobře. Vypadala.

Libby jako menší přežila hrůzný masakr, který postihl její rodinu. A byla to právě ona, co dosvědčila vinu svého bratra Bena, coby vraha. Dnes už je ale dospělá... A docházejí jí peníze. Dřív mívala hodně peněz, lidé se ji snažili podporovat, ale čím více času od vražd uplynulo, tím méně lidí si na ni vzpomene. A ona sama se zrovna nehrne někam do práce.
Když se jí ozve jakýsi spolek, který se věnuje různým vraždám v naději na osvětlení tehdejších událostí, Libby nakonec přijme - a vydává se tak zpět do minulosti s možností, že její bratr možná vrahem nebyl...

Měla jsem celkem velká očekávání, když jsem do Temných koutů šla. Jednak kvůli předchozím skvělým knihám, které Gillian napsala - ale také díky pěkně udělanému traileru a tématu. Byla jsem vážně celkem překvapená, když mě to vůbec nebavilo. 

Na začátku to ještě šlo - nejvíc mě na tom táhla Libby. Je to naprosto odlišná postava, než jako by člověk asi očekával. Jedním slovem: jedovatá. Její minulost je skutečně hrozná a nedá se tomu divit, ale něco na ní je... Způsob, jakým je otrávená a nepříjemná. Někoho by to asi otravovalo, v mém případě to bylo extrémní lákadlo. A po nějakou dobu taky to největší pozitivum celé knihy.
Děj byl rozdělený do dvou časových rovin - současnosti a minulosti. V minulosti se dalo nahlédnout do myšlenek jak Bena (Libbyina bratra), tak jejích sester anebo matky. To byla první věc, která mě absolutně nebavila - netuším proč. Působilo to na mě hrozně zdlouhavě a ačkoliv ano, bylo to zajímavé - nebylo to ono. Děj sice byl napínavý, ale pořád mi něco vadilo. V důsledku toho jsem Temné kouty četla na dva zátahy - poprvé jsem je odložila někde za polovinou a vrátila se k nim tuším až po roce.
Nebylo to sice nějak zvlášť špatné, ale ani úžasné. Děj byl dobře promyšlený, ale podání mi jednoduše nesedlo. Škoda. 

Četli jste Galveston anebo Temné kouty?
Pokud ano, jak se vám líbily?

středa 11. ledna 2017

Bookaholic | Čtecí blok

Občas na to dojde. A často to člověk úplně nečeká. O čem mluvím? O nechvalně známém čtecím bloku – který sem tam posedne asi každého z nás. Mě naposledy dělal společnost po víc jak měsíc… A ještě teď se modlím, aby se nevrátil. Huš, čtecí bloku!

Ale teď vážně. Tenhle článek jsem se rozhodla napsat jen díky myšlence na čtecí blok – a že mě teď skutečně trápil pěkně dlouho. Přišlo mi to jako roky! Pochopitelně nejsem jediná, která s touhle nepříjemností bojuje, což je ostatně ten důvod, proč jsem zapátrala v hlavě a rozhodla se sepsat pár svých tipů, jak se s touhle nepříjemností dá někdy vypořádat. Třeba vám nějaký pomůže :-)


Změna čtiva

Když mě čtecí blok popadne, tak obvykle změním knihu. Někdy stačí vzít jakoukoliv jinou, jindy zase přeskočím do kompletně jiného žánru – a v tomhle ohledu už jsem si víceméně vyzkoušela, že mi nejvíc pomáhá číst takové ty „jednodušší“ knihy, takže automaticky vyškrtávám všechny horory, thillery a podobné kousky. Je to svým způsobem určitý čtecí odpočinek, přijdu na jiné myšlenky...
Často si potom taktéž víc užiju následující knihu, pokud se mi blok podaří překonat. Naprosto obecně – změna může být opravdu k užitku. K rozečtené knize se můžete později určitě vrátit, neměla by vám nikam utéct. (Pokud nemáte někoho, kdo vám rád „krade“ knížky a čte si je... Jako to mile ráda dělá moje mamka) 


Re-reading/oblíbená kniha

Jako dobrá možnost se mi obvykle jeví i nějaká oblíbená kniha. Nebo klidně série – tohle mi v minulosti už několikrát pomohlo, naposledy mi takhle tuším pomohlo Milénium. Nakonec jsem překvapivě zhltla všechny tři díly velice krátce po sobě a byla tak nadšená, že bych si je nejraději přečetla znovu. 
Pomoc by mohl i nějaký obecný re-reading – třeba knihy, kterou jste předtím nedočetli, anebo se vám nelíbila. Je to taková druhá šance, občas se zadaří. 


Oblíbený pár/postavy

Může to znít fakt hloupě, ale... Třeba u mě to opravdu funguje. Máte nějaký oblíbený pár anebo postavy? Pak by mohlo pomoct tohle! Je to sice trošku naivní a nemusí to pomoct – což se ale každý tip musí brát s rezervou, každý jsme jiný, a proto píšu to, co pomáhá mě – ale mohlo by to stát za pokus. Konec konců... Pokud máte nějaké postavy/pár skutečně oblíbené, tak by vás to mohlo jakože „nalákat“ na čtení.


Ale ten nejlepší tip...
Dát tomu čas

Pokud nezabírá nic, vyzkoušeli jste různé knihy a pořád se ne a ne začíst, nechala bych to být. Věnovat se něčemu jinému a čtení skutečně na nějakou dobu odložit – a vrátit se k němu někdy později. Občas to skutečně trvá, než blok zmizí. Někdy zase není nálada a potom čas, to se stává. Nepřijde mi ale dobré se do čtení vyloženě nutit, mělo by hlavně bavit.  A jak jsem psala – knížky by přeci jen nikam utíkat neměly. 

Jako další možný tip mě ještě případně napadá zkusit se nalákat přes nějakou filmovou/seriálovou adaptaci, to by někomu možná také mohlo pomoct.

A jak se s čtecím blokem vypořádáváte vy?