středa 20. ledna 2016

Recenze: Stephen King - Dlouhý pochod

                        Dlouhý pochod | The Long Walk     

       
Autor: Stephen King (Richard Bachman)
Počet stran: 278
Rok vydání: 2012
Série a díl v sérii: -
Vazba: Hardback s přebalem
Nakladatelství: Beta-Dobrovský

Anotace: Dlouhý pochod - tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo postavit se na start a vydat se společně na Dlouhý pochod. Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí: tři napomenutí znamenají definitivní konec v soutěži. Nezáleží na tom, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, Dlouhý pochod přežije jen jeden z nich...

Neuvěřitelný, ostrý, krutý a dramatický - takový je Dlouhý pochod. Po dočtení jsem cítila srdce až v krku a podivné mrazení v zádech. 

úterý 19. ledna 2016

Zvířectvo: 7 důvodů, proč mít zvířecího parťáka

Už od malička jsem milovala zvířata, je to veliká součást mojí osobnosti. Nedokážu zkrátka projít kolem někoho s pejskem, aniž bych si toho pejska neprohlédla a nakonec nepropadla přihlouplému úsměvu. Jako malá jsem vyrůstala se štěnětem, králíky a lesem hned za domem, zvířata jsou všude kolem. A proč, že je dobré mít zvířecího kámoše? Mrkněte na celý článek.


neděle 17. ledna 2016

Recenze: Terapie láskou

    Terapie láskou | Matthew Quick                                     
Počet stran: 271
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Knižní klub
Série a díl v sérii: -
Goodreads hodnocení: 4,01
Anotace: Pat Peoples se vrací z léčebny pro duševně choré a svět kolem mu nedává příliš smysl. Oblíbený fotbalový tým hraje na stadionu, který před několika měsíci ještě nestál, přátelé mají manželky a děti, ačkoli nedávno byli ještě svobodní. Nikdo mu nechce vysvětlit, jak je to možné, ani s ním mluvit o jeho ženě Nikki, s níž se jistě brzy zase shledá, i když právě teď žijí odloučeně. Pat ale věří ve šťastné konce. Stačí na sobě pracovat, nenechat se odradit, být laskavý k lidem, a život vás odmění. Tak je to ve všech dobrých filmech. Co si o tom myslí váš terapeut, mrzoutský táta nebo divná kamarádka, nehraje roli. Protože je jen otázkou času, kdy odluka skončí, on se s Nikki opět shledá a budou žít šťastně až do smrti. Nebo ne?


Společenstvo knih: Drahokamy a Květy z půdy


Už nějaký ten pátek jsem si plánovala napsat článek o knižních sériích, které mám doma, o knihách určitých autorů, co mám ráda a celkově knihách, které jsou pro mě srdcovky. Na první dva případy bych teoreticky mohla vzít známé projekty Autorské šílenství a Mé knižní série, ale abych to tolik neškatulkovala a měla celkově mnohem větší volnost v samotném psaní článků jako takových, rozhodla jsem se to celé pojmout jako trošku větší, souhrnnější rubriku. Původně jsem zvažovala možnost názvu Knižní rodinky, ale nakonec naprosto jasně vyhrálo Společenstvo knih - za pomoc s vymýšlením názvu jsem opravdu vděčná Milenne. Dnes se budu věnovat dvěma knižním sériím - konkrétně sérii Drahokamy (Kerstin Gier) a pak také sérii Květy z půdy (Virginia C. Andrews).


Co nového v knihovničce #13


Arieluma! Tahle rubrika dostane ještě pěkně zabrat, protože stále zvažuju možnost... ukázat vám postupně všechny knihy, které mám v knihovničce ''nově'' od doby, kdy jsem psala poslední příspěvek. Bylo by toho vážně hodně, takže jsem (zřejmě prozatím) vybrala jen ty kousky, které jsou skutečně nové - myšleno aktuálně nové. Uvidíme, jestli se ale nakonec nepustím i do toho zpětného doplňování, ještě jsem se úplně nerozhodla. Užijte si článek!

Podzimní krize a trocha deníčkování

(Článek z 11. 10. 2015, z původního blogu) Hodně jsem přemýšlela co vlastně psát, jakože za článek. Do recenze jsem se pouštět nechtěla, protože si nemyslím, že by mi to v tomhle ohledu teď pálilo, takže jsem se rozhodla napsat článek s vysvětlením PROČ vlastně nejsou žádné nové články, jak to se mnou teď je a co tedy bude dál. Když jsem nad tím tak ale přemýšlela, došla jsem k závěru, že bych mohla taky zmínit, co jsem vlastně dělala, když jsem na blog nechodila... a taky jsem tedy přihodila pár fotek. Máme z toho tedy takový víceméně vykecávací článek :-)


sobota 16. ledna 2016

Knižní chvilky #1

(Tento projekt vymyslela TerezZ z blogu My Book Universe)

Nastřádala se mi kupička fotek do Knižních chvilek, takže se směle vrhám na to, abych se o ně s vámi podělila! Velký vliv na to měla moje ''instagram-mánie'', která znatelně pominula kvůli tomu, že mi na instagram po většinu času už nejdou z nějakého důvodu fotky nahrávat, ale přes to mám pořád trochu naučeno využít vhodné chvíle a nějakou tu fotku si přeci jen udělat :-)


Společenstvo knih: John Green a Selekce

Dnes vám představím jednu další sérii (byť ji bohužel doma nemám úplně kompletní) a čtyři knihy, které mám doma od jednoho stejného autora - a to Johna Greena. Řeč je tedy o sérii Selekce (první díl Selekce, druhý díl Elita) a knihách Příliš mnoho Kateřin, Hledání Aljašky, Papírová města a Hvězdy nám nepřály. Tentokrát si také můžu trošku přilepšit, protože jsem nečetla jen jednu ze všech vyjmenovaných knih :-D A znovu bez spoilerů, samozřejmě. 

(Fotky v plné velikosti: #, #)

RECENZE: MECHANICKÝ ANDĚL

Tesse Grayové právě zemřela teta a ona se vydává z New Yorku do Londýna za svým bratrem Nathanielem, který je aktuálně její poslední rodinou a v Londýně pracuje. Po připlutí na místo se ale Tessa se svým bratrem nesetká, očekává ji místo něj prapodivná dvojice žen, které ji oklamou a nakonec uvězní ve svém domě, kde ji učí pracovat s jejími zvláštními schopnostmi. Její účel je velice prostý - její únoskyně, coby ''Temné sestry'' mají za úkol ji připravit pro jistého muže, kterému přezdívají Magistr. Tesse se nakonec daří z domu uprchnout, ale při svém útěku, ke kterému jí dopomůže jeden z lovců stínů, naráží na dost podstatnou a děsivou zvláštnost - mechanickou bytost.

Autorku Cassandru Clare zřejmě většina lidí zná už díky její předchozí sérii Nástroje smrti, se kterou je trilogie Pekelné stroje, pod níž spadá i Mechanický anděl, coby první díl, úzce spjatý - třebaže se odehrává v minulosti. Onehdy jsem zkoušela číst první díl Nástrojů smrti, ale nějak jsem si s tím nesedla, takže jsem čtení vzdala, než abych se nutila a prokousávala se tou knihou jen z donucení. Mechanický anděl mě ale svým dějem zaujal mnohem víc než Město z kostí, takže vzhledem k tomu, že jsou tu prakticky jiné hlavní postavy a děj se odehrává před událostmi z Nástrojů smrti, jsem se rozhodla to zkusit, neodolala jsem. A vůbec toho nelituju.

Na začátku se setkáváme s Theresou, nebo taky zkráceně - Tessou, coby hlavní hrdinkou. Trochu jsem se obávala toho, jak si sednu s její povahou a s ní jako postavou obecně, ale v průběhu čtení jsem se ujistila v tom, že opravdu není ani špatná, ani nesympatická. Naopak, docela mi přirostla k srdci. Obavy z toho, že by to byla naprosto typická hlavní hrdinka nebo rovnou nějaká Mary Sue... ty nejsou třeba. Je pravda, že má opravdu velice specifickou schopnost, která už trochu případem Mary Sue může trošku zavánět, ale rozhodně to ten případ není, což mě velice potěšilo. Tessa si i přes svojí relativní výjimečnost udržuje svůj dobrý charakter a působí přirozeně, ne abnormální dokonalostí. Občas mě trochu iritoval její přístup vůči celé situaci s nadpřirozenem, kdy se opět setkáváme s tím, že hlavní hrdinka neskutečně touží být normální a podobně, což se na jednu stranu dá logicky očekávat, ALE - stále to v určité míře už může působit jako celkem přehnaná věc. Osobně si myslím, že Tessa některými chvílemi vážně působila přecitlivěle.
Vedlejší postavy pro mě byly taktéž velice milým překvapením - o žádné z nich nemůžu říct, že by byla nudná anebo nezajímavá. Snad jen co se záporných postav týče... ty byly podle mého názoru trošku slabší, protože se dalo relativně snadno odhadnout kdo za čím stojí, ale to už je trošku jiná pohádka. Tahle záležitost také dost závisí na tom, jak dobrý má čtenář odhad a podobném. Společně s Tessou se setkáváme také s lovci stínů jako je Will, ale také postavami, které mohou být některým čtenářům známé z Nástrojů smrti, jako je například Magnus Bane anebo upírka Camille. Osobně jsem tu sérii nečetla, takže těžko porovnávat, ale rozhodně je opravdu zajímavé, když se obě série takovým způsobem prolínají a doplňují.

Děj mi ze začátku přišel trochu slabší a stále nemůžu říct, že bych byla nějak ohromená, ale třebaže má rozhodně svoje mezery a chvílemi mě vyloženě iritovalo, že jsem na zodpovězení některých otázek musela čekat pěkně dlouho, ale rozhodně Mechanický anděl nepostrádá čtivost, drama a i jistou dávku humoru, což mě jednoznačně utáhlo k tomu, abych četla dál a dál, což je jednoznačně dobře. Autorčin styl psaní to konec konců celkem podpořil, třebaže i toho jsem se trošku obávala - a také zbytečně. Nic není tak složité, aby se to nedalo pochopit, samotný svět je opravdu úžasně protkaný nadpřirozenem, tajemností a je skvěle vymyšlený, za což musím opravdu dát palec nahoru. Mírná předvídatelnost konce knihy mě trošku zklamala, ale Mechanický anděl rozhodně stojí za přečtení. (Recenze psána pro web Databázeknih.cz)





POVÍDKY: HŘÍŠNÉ MĚSTO - 2. kapitola


(Kapitola druhá - Den volna)

Občas zapomínám, jaká je realita. Ve chvílích, kdy jsem slabá a vyčerpaná jsem mnohem náchylnější ke snění, domýšlení a poddávání se falešným nadějím, ke kterým by se upínal jen naprostý šílenec. Pokaždé si potom musím začít urputně vyčítat, že jsem na něco takového vůbec pomyslela. Že jsem na něj pomyslela. Je mrtvý. A já měla být mrtvá taky.


''Dragane?'' pronesu do podivně tiché haly, zatímco se snažím nepropadnout vlezlému chladu zimního rána. Mám na sobě jen delší tričko a starý vytahaný svetr, který si při dalším závanu chladu stáhnu ještě o kus níž pod stehna. Myslela jsem si, že jsem v domě sama - Dragan se měl vrátit až později, nejdřív za tři dny, podle jeho vlastních slov.
Znepokojeně sáhnu jednou rukou po zdobeném pohrabáči u krbu a pevně ho sevřu, až mi pomaličku zbělají klouby na ruce. Buď klidná, přikážu si v duchu. Nic se neděje. Pravděpodobně venku jen něco bouchlo kvůli té zpropadené vichřici a nic to není, nikdo přeci netuší, že tu teď bydlíme. A až se Dragan vrátí domů, prostě mu to řekneš. Nic se neděje, jsi tu určitě sama. Straší tě tvoje vlastní paranoidní představy, protože i vlastní mysl je občas pořádná svině.
S dalším bouchnutím pro mě ale tyhle relativně uklidňující myšlenky naprosto ztrácejí smysl. Teď už jsem si jistá, práskly dveře. I přes svůj neutišitelný strach se přiměju koncentrovat na dům a okolí - zřetelně slyším tiché, plíživé kroky přecházející po dřevěné podlaze, která místy vrže kvůli špatně udržovaným parketám, než se začne ozývat nezaměnitelný dusot podrážek po kamenné chodbě. Míří ke mě. Srdce mám v tu chvíli až v krku, buší mi tak mocně, že pokud si mě ten někdo dávno nevšiml, tak už musí vědět přesně kde jsem. Zatraceně.
Kroky se pomalu blíží a já znovu sevřu pohrabáč, tentokrát už oběma rukama. Ještě kousek, ještě kousek... Vidím jeho odraz v zrcadle, už jen pár kroků.
Sotva zajde za roh, kde se skrývám, na nic nečekám a bezmyšlenkovitě provedu výpad pohrabáčem, zastaví mě ale čísi silné paže, které mi pohrabáč doslova vyrvou z rukou a odhodí ho kamsi přes místnost.
''Alesso,'' uslyším i přes svoje odporně hlučné bušení srdce. ''Snad bys mě nechtěla zabít. A když už, tak mě vážně nezabíjej pohrabáčem, ano?'' Úlevně si vydechnu a nechám Dragana, aby si mě přivinul k sobě. ''Myslela jsem, že jsi někdo jiný. Jeden z těch démonů zvenčí, nebo tak...''
''Ne, to nejsem. Všechno šlo hladce, takže jsem se vrátil dřív, chtěl jsem tě překvapit, ale ne vyděsit.'' Položím hlavu na hruď. Oproti mě se z ní neozývá žádný znepokojivý tlukot srdce, což mě jen ukonejší. Něžně mě políbí do vlasů a začne hladit po zádech, aby mě ukonejšil. Cítím se s ním v bezpečí. I přes to, že i on je jedním z těch, co baží po krvi, která mi koluje žilami.

''Dragane!'' To jméno mi unikne ze rtů ještě dřív, než se pořádně stačím probudit a rozrušeně se posadit. Jsem zpět ve svém temném apartmánu, on je mrtvý a já jsem stále v pozici oslíka. Kdykoliv na to pomyslím, je mi z toho zle.
Přejedu si rukou po krku, na kterém mám stále ještě několik relativně čerstvých kousanců ze včerejška, čímž si připomenu, že jsem měla zajít za Cedrickem. Ještě chvíli jen tak posedávám v posteli, která je tak velká, že by v ní mohli spát tři lidé - a tak pohodlná, že připomíná oblaka. Při zařizování téhle zlaté klícky místní designér dokonce přišel s nápadem na to, že by k posteli mohla být i nebesa - to jsem ale okamžitě zavrhla v myšlence na bolestnou minulost, co mě stále pronásleduje, třebaže se na ni snažím urputně nemyslet. Mívala jsem takovou postel, s nebesy. Dřív.
Vylezu z postele a automaticky s tichým povzdychnutím zamířím do koupelny. Než vůbec něco začnu dnes dělat, potřebuju opravdu pořádnou sprchu.

Po nepříliš milé rozmluvě se šéfem odcházím z jeho kanceláře, ovlivněná rozporuplnými pocity. Když jsem mu řekla, že další z jeho zákazníků opět nedodržel stanovenou normu a málem mi vysál všechnu krev, tak se na mě jen mile usmál a dal mi volno, prý si ho zasloužím. Odolávám touze si znechuceně odplivnout. Samozřejmě, že si ho zasloužím, ty šmejde.
Přejdu po chodbě až k výtahu, kde chvíli zvažuju možnost jet za Cedrickem, abych ho požádala o trochu krve, ale nakonec si to rozmyslím. Jakkoliv mě jeho starost těší, pořád mu nemůžu zapomenout to, co udělal. Vím moc dobře proč, ale ani to mě neuklidňuje. Naopak to dokazuje to, jak dokáží zamilovaní lidé být blázni, když jsou pod vlivem opojení lásky.
Líným krokem dojdu až do společné kuchyně, kde z ledničky vytáhnu jeden z mnoha pytlíčků s krví, načež dveře od lednice opět zabouchnu a posadím se na jednu z barových židlí. Natáhnu se pro sklenici na víno a odtrhnu roh pytlíčku, abych si krev nalila do sklenice.
Když už se chystám se napít, ozvou se za mnou kroky a tiché klapání podpatků. ''Hm,'' zaslechnu známý hlas a tlumené zašustění látky. ''Nečekala bych, že tě tu uvidím tak brzy. Včera jsi vypadala, že se už ani nezvedneš, měla jsem o tebe strach.''
Pomaličku se napiju krve a pootočím hlavu k Cherry, která se posadí na židli vedle mě a zvedne prázdný obal od krve. ''Myslela jsem, že je Cedrick tvůj dárce. Už není?''
Zavrtím hlavou, načež si špičkou jazyka slíznu pár kapiček krve, které mi zůstaly na vrchním rtu.
''Je můj dárce,'' odpovím upřímně. ''Ale nechtěla jsem za ním chodit. Mám pořád pocit, že to dělá jen kvůli mizivé naději, že mu potom odpustím. Ničí mě, když vidím, jak moc se to všechno snaží napravit, protože už si uvědomil svojí chybu... ale nejde to. Možná dokážu opravdu odpouštět, ale nikdy nezapomínám.''
Cherry mi věnuje přátelský úsměv a mírně mi stiskne volnou ruku, než odpoví. ''Znám tvého bratra,'' řekne a lehce pohodí svými světle růžovými vlasy. ''A je to dobrej chlap, na to můžeš vsadit. Bohužel... okolnosti ho zlomily asi stejně, jako tebe. Nechtěl ti ublížit, ale stejně se zachoval jako profesionální debil. Na druhou stranu, opravdu se snaží ti pomoct. To se musí ocenit, ne?''
Pokrčím rameny a kopnu do sebe zbytek krve ve sklenici. Cítím v sobě první pocity uklidnění a také energii, mimo to se ve mě začíná shromažďovat nepříjemná hrozba nevolnosti. Pořád se mi z krve někdy dělá špatně, zřejmě je to jedna z nevýhod Polovičních.
''Asi jo, máš pravdu,'' uznám nakonec a položím si hlavu na její rameno.
''To si piš, že mám pravdu, holka! Nikdo nezná tvýho bratra líp, než já. Konec konců, chodili jsme spolu docela dlouho, že... a pořád je sladkej...'' S pobaveným pohledem ji dloubnu do ramene, zatímco potlačuju smích.
''No co? Je to pravda, však to víš. Ale už dost povídání o tvém bratrovi, dnes mě zajímáš jen a jen ty.'' Lehce mě obejme a pohlédne mi zpříma do očí. ''A vzhledem k tomu, že máš volno a šéf ti chce vynahradit ten včerejšek... dostaly jsme speciální povolení jít ven.''
Srdce mi nadšeně poskočí v hrudi, až nedokážu skrýt svoje překvapení s nadšením. ''My? My dvě?''
''Ano, my dvě. Požádala jsem šéfa, jestli bych tě nemohla vzít ven. Nejdřív s tím nechtěl souhlasit, ale když jsem na něj zamrkala svými božskými řasami a věnovala mu svůdný pohled... svolil. Samozřejmě to nebude daleko, ale alespoň na chvíli vypadneš. Jen tě musím ale požádat, abys neplánovala žádný útěk. Víš moc dobře, že tě mám ráda - ale dnes by na to vážně nebyla moc vhodná situace, chytli by tě a obě bychom byly v průšvihu.''
Naprosto automaticky přikývnu. ''Já vím, neudělala bych nic, čím bych tě ohrozila, Cherr.'' Věnuje mi přátelský polibek na tvář, vezme moje ruce do dlaní a udělá jeden ze svých naprosto srdečných výrazů, kterým mě rozesměje.


K mému údivu nás opravdu z Klubu pustí - jen s námi šéf pošle trojici svých démoních goril, kdyby se náhodou naskytly nějaké problémy, anebo bych nutně chtěla vzít roha. Sotva projdu vchodovými dveřmi, dolehne na mě neskutečný pocit štěstí a volnosti. Cherry to okamžitě zachytí, vezme mě za ruku a věnuje mi rozjařený výraz, se kterým nakonec společně odejdeme k autu, které pro nás šéf nechal připravit. Nejsem si jistá, co všechno pro tohle musela udělat, ale jsem jí za to neskutečně vděčná. Už dlouho jsem nebyla venku... naposledy, když jsem se pokoušela o útěk, který skončil totálním neúspěchem. Ty myšlenky zaplaším. Dnešek si musím užít, ne se utápět v negativitě.

Celé dopoledne strávíme chozením po čtvrti, dáme si kafe a chvílemi si dokonce střílíme z démonů, kteří nás mají hlídat. Cherr se dokonce podaří jednoho z nich uvést do rozpaků - což v nás obou vyvolá doslova škodolibou radost. Obě už jsme takové, i proto si tolik rozumíme.
Jak se ale náš čas krátí, démoni začínají být nervózní. Jasně vnímám jejich rozpoložení, skoro jakoby měli z něčeho obavy, možná přímo strach. Mrknu po očku na svoji kamarádku a naznačím jí, co od nich cítím. Přikývne, cítí to taky. Užuž se k ní nakláním, abych k ní promluvila, když se nad námi mihne černý stín a jeden démon padne bezvládně k zemi. Vyměníme si s Cherry pohledy a já šokovaně otevřu pusu, abych varovala zbylé dva, kteří zrovna vedou jakousi konverzaci opodál a evidentně nezaznamenali, že je jeden z nich mrtvý, ale než to stihnu udělat, znovu se objeví onen stín a setne druhému démonovi hlavu.
''Vraťte se do auta,'' sykne na nás poslední gorila a rozhlédne se kolem. Cherry mě rychle odtáhne k autu, ale sotva otevře dveře, padne k zemi mrtvý i náš poslední hlídač. ''Honem, nastup!''
Odstoupím od auta a bedlivě sleduju okolí. Vím, že tu jsi. Vím to, vím...
Jakmile se znovu objeví známý stín, vyrazím proti němu, strhnu ho a kopnu do jedné z opuštěných, temných uliček. Ozve se tlumené bouchnutí, jak zády padne na mírně pobořenou stěnu, zatímco si já přehodím vlasy na záda a rychle za ním dojdu. Užuž se chystá zvednout, ale znovu s ním mrštím o zem, takže vydá jen bolestivé heknutí. Není to silný démon. Anebo je jednoduše slabší než já. Jak to, že se mu tedy podařilo oddělat ty gorily?
''Kdo sakra seš?'' pronesu k démonovi, který mi věnuje poněkud vykolejený výraz. Je mladý, cítím to z něj. Někdo ho přeměnil teprve nedávno, možná tak před týdnem, maximálně dvěma. Nováčci nikdy nechodí ven, když jsou čerstvě přeměnění. Někdo ho musel poslat, jinak si to vysvětlit neumím - anebo už mě ovládá naprosto stejná paranoia, jako dřív ovládala Dragana.
''P-poslali mě, abych... J-já se fakt omlouvám!'' Nakloním hlavu na stranu a krátce se koutkem oka podívám na Cherry, která se právě postavila vedle mě. ''Nemyslel jsem si, že narazím na tebe. Chtěli jen toho chlápka, jeho-'' Ukáže prstem na Cherry a ta si znechuceně odfrkne, načež se otočí na podpatku a dá se na odchod zpět k autu. ''Pojď, Alesso. Tohle děcko nám za to nestojí.''
Popadnu to démoní mládě za tričko a vyzvednu na nohy, zatím ho ale nepouštím. ''Co jsi to řekl? Myslím, že jsem tě špatně slyšela.'' Tiše polkne, než uhne pohledem.
''Poslali mě kvůli tomu chlápkovi, co tu je s tebou. Kvůli n-němu. Řekli, že ho mám přesvědčit, aby se s nimi s-setkal. J-já... nechtěl jsem nikoho ohrozit. Řekli ale, že ho mám přesvědčit stůj co stůj a tamti by mě nenechali mluvit-'' Popadnu ho pod krkem, až okamžitě zmodrá.
''Jmenuje se Cherry,'' procedím skrz zuby. ''A upřednostňuje označení dáma. Teď koukej vyklopit, kdo tě poslal a co od ní chtěl.'' Démon zavrtí hlavou tiše popotáhne. Opravdu musí být čerstvě přeměněný, má ještě spoustu lidských emocí. ''To nesmím říct, jinak mě zabijou...''
''Fajn,'' odvětím jenom a pustím ho, takže dopadne na zem. ''Zjistím si to sama.'' Sotva to řeknu, objeví se mu v očích skutečný strach - ale to mě rozhodně nezastaví. Bez jakéhokoliv váhání se mu zakousnu do krku.


POZNÁMKY K PSANÍ #1


Rozhodla jsem se oživit rubriku Poznámky k psaní, kde se s vámi podělím o nějaké typy a „objevy“ co se psaní týče. Možná to nějakému pisálkovi trošku pomůže, konec konců... sama jsem pisálek. A o čem by to bylo, kdybychom si (my pisálci) trošku nevypomohli?


1# Inspirace a nápady

Začnu tím, co určitě spoustu lidí už trápilo (anebo trápí). Nápady často přicházejí samy, ale často jim člověk musí dopomoct. Já osobně s nimi většinou nemám problém - základem je mít fantazii, protože bez té se člověk v tomhle ohledu moc daleko nedostane. Inspirace je prakticky naprosto všude kolem. Pokud už má člověk nějaký nápad, tedy začátek - je to už jen o domýšlení zbytku. Se základem už ví, kde hledat, takže pokud chybí nápady, dá se inspirace čerpat například v hudbě. Hodně taky pomáhají knihy, filmy, seriály... a samozřejmě i další povídky. Důležité je ale zachování pravidla nekopírování. Originalita neroste na stromech, ale i kdyby tam rostla - spousta lidí by si pro ni stejně na ten strom nevylezla, a to bez jakékoliv urážky. Třebaže to člověk nemusí ani dělat vědomě, hranice mezi inspirací a kopírováním je vážně pěkně tenoučká. Pozor na to. 

Samozřejmě je ale taky dobré si nápady zapisovat. Kolikrát člověka napadne fakt dobrý nápad, který by se dal skvěle využít, ale protože nemůže zrovna v tu chvíli vzít počítač a rychle ho realizovat, může ho zapomenout. Většina lidí u sebe často nosí mobil - a snad každý mobil má nějakou aplikaci na poznámky, nebo tak něco. Proto se vážně vyplatí si ty nápady zapisovat pro pozdější použití.


2# Číst, psát, číst, psát

Člověk se v psaní zlepší jedině tak, že to bude pořád zkoušet a taky hodně číst. Díky čtení si člověk zlepšuje slovní zásobu, má šanci navíc pozorovat různé obraty spisovatelů a něco se možná i přiučit (stále ale platí, že linie mezi inspirací a kopírováním je pekelně tenká). Také se takhle ocitá v prostředí, které časem možná sám bude tvořit - u každého žánru jsou tyhle aspekty trošku jiné, ale hodí se to. Lépe se potom popisují a vysvětlují různé věci - skvěle by se na to dalo poukázat u scifi anebo fantasy, kdy člověk prakticky popisuje něco, s čím se v reálném životě jen tak nesetká. A je nutné to podat tak, aby to čtenář pochopil a zároveň to působilo přirozeně a dobře - příklad je v téhle situaci dost dobrý. 

Taky jsou k tomhle vhodní beta-čtenáři. V dnešní době spousta lidí zanechává jen kratičké komentáře typu: Hezká kapitola! Dobrý! Další, prosím! Super! a já nevím co. Nehodlám soudit jak moc upřímné ty komentáře jsou, ale člověk se z toho moc prakticky nedozví. Když jsem začínala psát, hrozně mě to těšilo. Když teď píšu na blog už kolikátým rokem, tak už vím svoje - spousta těch komentářů je psaná aniž by si ten člověk povídku/kapitolu (anebo i článek, to je jedno) přečetl a má jediný účel: přilákat vás na jejich blog/profil. Prakticky reklama. Proto jsou beta-čtenáři tak užiteční - dostanete skutečnou zpětnou vazbu a víte v čem se zlepšit, čemu se vyvarovat a co opravit.
Další typ jsou i různé skupiny na facebooku: i tam člověk může požádat o zpětnou vazbu a díky velké rozmanitosti lidí (kdy spousta z nich už vážně ví o čem mluví) ji také dostane. Bez zpětné vazby (konstruktivní kritiky, názorů...) se člověk moc daleko nedostane.


#3 Výběr slov a vzhled textu

Stejně tak jako záleží na ději a postavách, záleží i na výběru slov a na tom, jak text vypadá. Mimo dělání odstavců platí pár bodů, které je vážně dobré si zapamatovat a snažit se je dodržovat. V tomhle případě je asi radši taky vypíšu „bodově“, protože je to přehlednější a srozumitelnější: 

- Pokud možno neopakovat slova
- Zarovnání textu do bloku (ne na střed)
- Vyhnout se příliš krátkým větám
- Nedělat příliš dlouhá a složitá souvětí


Teď trochu podrobněji. Pokud člověk pořád opakuje ta samá slova, hodně to ubírá na kvalitě. Čímž se samozřejmě dostávám k tomu, že je vážně dobré mít slušnou slovní zásobu, kterou člověk získává čtením. Co se zarovnání týče, je to primitivní. Spousta lidí text vůbec nezarovnává, což prakticky není žádná chyba, ale zarovnání do bloku vypadá zkrátka líp a často se potom text i snáz čte. Rozhodně je ale důležité se vyvarovat zarovnání na střed. Spousta lidí tomu snadno propadne a bohužel, tohle zarovnání se hodí pouze u krátkého textu! Pokud je text delší a takhle zarovnaný, šíleně se potom čte.

Co se krátkých vět týče, ty působí hrozně sekaně. Neříkám, že by je lidi neměli vůbec psát - to ne! Jen jde o to, že pokud člověk píše víc krátkých vět za sebou (a pokud jsou navíc i vážně hodně krátké) text potom působí abnormálně sekaně, což se může špatně číst a nevypadá to dobře. To samé platí i o dlouhých a složitých souvětích. V těch se čtenář často začne ztrácet, musí se vracet na začátek kvůli špatné orientaci - a v dalším případě ho čtení může omrzet. Taky bych se jim pokud možno vyvarovala.

pátek 15. ledna 2016

POVÍDKA: HŘÍŠNÉ MĚSTO - 1. KAPITOLA

Nebudu se vymlouvat na všechno možné a nemožné, bylo toho zkrátka moc a i teď na sobě pořád cítím ten odporný a abnormálně velký tlak, který mě skoro dusí. Je ještě spousta věcí, které mě straší a musím je dořešit, ale fakt už doufám, že se mi podaří se vyhrabat zpět do blogového života. A abych neplácala nadarmo, rovnou jsem se rozhodla vám sem hodit první kapitolu nové (ačkoliv ne až tak nové) povídky - Hříšného města. Někteří z vás ji možná znají z toho, co jsem psala před tím, minimálně jednou jsem se o ní zmínila, tuším že ještě v rámci dočasného názvu Taxi, než jsem se uchýlila k (doufejme) konečnému názvu Hříšné město. Lepší by bylo Město hříchu, ale... ehm, nechceme si to přeci plést se Sin City, že. Nechme to tedy tak, jak to je.

A o čem vlastně Hříšné město je? Tady je anotace z Wattpadu: Město laciných dívek, vražd, krádeží a spoustou peněz v oběhu - to všechno pod palcem nemrtvých bytostí, které pomalu, ale jistě začínají ovládat celou zem a zasévají svojí špínu ve jménu Pekla všude, kam mohou. Alessa se stala součástí toho pekelného koloběhu, když ji její bratr krutě zaprodal démonům z jednoho z okrsků. Už třetím rokem dělá místní největší atrakci, díky které si démoni ve vyšších sférách pořádně mastí kapsy, zatímco ona denně trpí a snaží se vyléčit si svoje zlomené srdce.
Po několika neúspěšných pokusech o útěk se jí ale přeci jen podaří utéct nejen z Klubu, kde je nucená pracovat, ale také přímo z města. Hříšné město ale nikoho nenechává odejít tak snadno...

Prakticky vzato jde ale o nadpřirozenou povídku, kde se objeví všechny možné i nemožné potvory - a především démoni. Hodně dlouho jsem taky přemýšlela nad postavami a podobnými věcmi, ale nakonec se mi tu sešla hrstka charakterů, které tu povídku navíc házejí do kategorie, která asi zrovna nesedne všem - rovnou můžu říct, že se v ní budou objevovat postavy homosexuální orientace a podobně. Pokud vám tedy tohle téma vadí, nebo ho nemáte rádi, nebude to zřejmě nic moc pro vás. Ne, že by to bylo součástí hlavní myšlenky, ale prostě tam takové postavy jsou a budou - a za sebe bych řekla, že to tak prostě i sedí. Uvidíme ale, co na to řeknete vy :-)




Alessa

Netuším, jak dlouho ještě zvládnu čelit jeho dotekům, aniž bych ho musela praštit. Sápe se na mě jako nadržený prase a já se sotva ovládám, abych z něj i celé té situace doopravdy nezačala zvracet. Osahává mě těma svýma velkýma rukama, jednou mi přejede po stehně a druhou naprosto automaticky vyjede výš, až k pasu. Po páteři mi okamžitě přejede mráz, vím co bude následovat.

Jeho dlaně jsou tak velké, že si oproti němu připadám naprosto zanedbatelná a maličká, zvlášť se svýma vlastníma rukama a štíhlými prsty, které jsou jako jeho vlastní ostrý opak. Lehce mě štípne do boku a chraplavě se zasměje, než mi sáhne na prsa. Znovu to cítím, tu nutkavou potřebu zvracet. Za tu dobu, co si tímhle malým peklem procházím už jsem se ale musela naučit se ničemu takovému nepoddávat, pokud nechci čelit ještě něčemu horšímu, než je osahávání.
''Jseš pěkná holka,'' pronese a přejede mi rty po tváři, až bezmyšlenkovitě ucuknu. Má ledový, železitý dech, před chvílí musel od někoho pít. Zároveň z něj ale cítím závan alkoholu, což mě na jednu stranu poněkud rozbouří, ale...
''Díky. A taky mám celkem žízeň, nemohl bys mi sehnat něco k pití?'' pronesu a nevinně na něj zamrkám svými dlouhými řasami. Pohlédne mi do očí a na tváři se mu rozlije blažený výraz, každý chlap jako on zbožňuje tu nevinnost a čistotu. Někteří ji dokonce nechtějí zadupat do země, tomu říkám světlejší případy.
''Ale samozřejmě, krásko,'' pronese a opatrně mě posadí na koženou sedačku, načež vyrazí k baru. Hluboce si oddychnu, alespoň chvíle bez jeho přítomnosti mi dává možnost se uklidnit, nabrat síly i odhodlání, abych nehodila šavli, až mě znovu začne osahávat. Naštěstí jsme stále v klubu, moc daleko zajít nemůže. A pokud se mi ho podaří opít dřív, než bude chtít jít do soukromí... budu mít pro dnešek vyhráno.
''Nikdo mi neřekl co máš ráda, takže jsem ze zeptal toho cápka za barem,'' pronese a postaví na stůl tác s dvěma sklenicemi a nějakými lahvemi. Z jedné cítím charakteristickou železitou vůni, musí v ní být krev. Druhá je zdobnější, s jakousi zlatavou tekutinou uvnitř. ''Ale bylo mi řečeno, že prý máš ráda tohle.'' Nalije mi z lahve trochu do sklenice, kterou mi naprosto vítězně podá - sám si potom odlije trochu krve. Jakoby mu nestačilo, že už si pronajal mě.
''Tak díky.'' Pozvednu svojí sklenici ke rtům a upiju si, načež věnuju postranní pohled k baru. Díky, naznačím očima a Cherry na mě pokývne na znamení, že se rádo stalo. Je to milá holka, naštěstí pro snoby nepřitažlivá - všichni si z ní utahují, protože se narodila jako muž. Díky tomu z ní ale nedělají ani osla, ani švédský stůl, což je podle jejích vlastních slov víc, než důvod k vděčnosti. Jsem si ale jistá, že kdyby se některý z nich o něco pokusil, zametla by s ním ještě dřív, než by to vůbec mohl zkusit - jakkoliv má totiž ženské jméno, obléká se a vypadá jako žena, nejen sílu má stále mužskou, čemuž výrazně napomáhá i fakt, že je přeměněná.
Za posledních pár měsíců jsme se celkem spřátelily, stala se z ní moje jediná společnice tady - těžko říct, jestli k tomu nedopomohl fakt, že jsem naprostá troska a trávím u baru hodně času, nebo jestli je to tím, že nějakou dobu chodila s mým bratrem a často jsme se vídaly. Dřív jsem si myslela, jestli není osamělá jako já - ale ukázalo se, že má nejen kopu přátel, ale taky spoustu nápadníků. Není divu, je málo takových, jako je ona. A kdo jiný by to také dokázal lépe ocenit, než výstřední smetánka tvořená démony a jejich přívrženci? Navíc ruku na srdce, ta holka má větší koule než polovina ustrašenců v celém tomhle zpropadeném klubu.
Kopnu do sebe zbytek pití, když si konečně uvědomím, co to vlastně piju. Nejsem fanynkou tvrdého pití, třebaže po něm sem tam sáhnu, když jsem na dně - ale svojí lásku k fascinující kombinaci ovocné šťávy a alkoholu zapřít nedokážu. Cider, alespoň něco mi tenhle večer zpříjemní.
''Kdepak jsme to přestali...?'' Hlas toho démona mě vytrhne z přemýšlení, ale také z blaženého pocitu spokojenosti nad jablečnou chutí mého pití, díky čemuž opět končím odporně kruté realitě. Rychle dopiju obsah svojí skleničky a on mi ji poněkud zbrkle vytrhne z ruky, aby ji položil zpět na stůl, přičemž ze mě ani na vteřinu nespouští oči. Takový pohled mi vždycky nažene strach.
''Už jsem ti říkal, jak moc krásná jsi?'' Zeptá se mě ještě a já nejistě zavrtím hlavou. Nikdy nepřiznávej, že něco už říkali, vybaví se mi v hlavě jedno z pravidel. Teď přijde ta část, kdy se na mě jako šelma vrhne a to já budu jeho sladký, opojný drink.


Po několika hodinách se trmácím chodbami, neskutečně malátná a slabá. Konečky prstů přejíždím po tapetované zdi, zatímco mě pálí do očí bílé světlo ze zářivek. Celá se třesu, sotva se držím na nohou. Vím moc dobře, že jestli se chci dostat zpět k sobě, tak bych si měla opravdu pospíšit - jasně cítím, že se mi mohou téměř každou chvílí definitivně podlomit nohy a já se zhroutím na zem, neschopná se už zvednout a odejít.
Udělám ještě několik nejistých kroků, než zády sklouznu po stěně až k zemi, kam tvrdě dosednu. Nohy mám natažené před sebou v poněkud nepřirozeném rozpoložení, nedosáhnu na ně ale, abych si mohla sundat boty se zpropadenými podpatky. Frustrovaně zakloním hlavu, abych se opřela o zeď a potlačím tiché vzlyknutí z nového návalu zoufalství. Je mi špatně už jen ze vzpomínky na to, co se v Klubu dnes a denně odehrává, ale to, jak sedím zhroucená na podlaze jedné z chodeb mi na štěstí nijak nepřidává. Jsem troska, oslík pro démony z vyšších vrstev. A to, kým jsem byla před tím není nic víc, než dávná minulost.
''Alesso?'' Bratrův hlas mě vytrhne ze zoufalých, temných myšlenek, proto k němu zvednu hlavu v naprosto zdrceném výrazu skrytém v očích. Ten pohled mi na moment opětuje - vzápětí na to mě opatrně vyzvedne na nohy a nakonec vezme do náručí, protože zjevně pochopí, že sama už vážně nikam nedojdu.
''Mohla jsi mi zavolat,'' pronese ke mě nakonec, jen jakoby mimochodem.
''Nemohla, Cedricku. To přeci víš. Byl si pryč, na nějakém jednání - a já když mi skončila práce, chtěla jsem jít zpět k sobě, abych si odpočinula, jenže ten šmejd si vzal víc, než jsem čekala...'' Hrdě potlačím další slzy, protože si nechci připadat jako ještě horší tragický případ holky, která se zapletla s nesprávnými lidmi a holt za to teď platí, místo toho se hluboce nadechnu ve snaze se uklidnit.
Cedrick jednou rukou otevře dveře do mého apartmánu, načež s poněkud zachmuřeným výrazem přejde k mojí posteli, kam mě opatrně položí a rozváže mi boty.
''Pořád jsem tvůj bratr,'' odpoví nakonec a věnuje mi přímý pohled, zatímco mi sundavá boty. ''A mám tě rád, záleží mi na tobě, Alesso.'' Chce se mi namítnout, jak moc mu na mě záleželo když mě prodal těm šmejdům, ale pomlčím o tom. Místo toho k němu natáhnu ruku a pohladím ho po tváři, než ho vezmu za ruku a stáhnu k sobě do postele. Sám si mě potom něžně přitáhne do objetí a začne mě hladit po vlasech.
''Zůstaneš tu se mnou, než usnu?'' zeptám se ho ještě, protože se mi už pomalu zavírají oči a hrůza z toho, že bych tu měla být sama, zatímco spím, mi nedovoluje usnout.
''Samozřejmě, sestřičko.'' Ještě mě políbí na čelo, než oči zavřu úplně. Potom už následují jen sny, které jsou mojí jedinou formou tolik vytoužené svobody.

POVÍDKA: RŮŽE A KORUNA - 1. KAPITOLA

Po relativně dlouhé době jsem opět dostala chuť na nějaké to fantasy... a podlehla jsem pokušení ze Sacredu, svojí oblíbené RPG hry. Je to vážně krásná fantasy s překvapivě dobrým světem a příběhem, takže mi zakrvácelo moje rozpraskané fangirl-srdce a začala jsem psát. Jen malé upozornění: bude se tu vyskytovat nějaká ta lesbická tématika, takže pokud vám je to proti srsti, asi to nebude moc pro vás. Není to samotná pointa, ale rozhodně se to tam objeví, takže to radši píšu předem.



Taylah

Když ráno otevřu dveře a vejdu ven, krutě mrzne. Pevně se zachumlám do mírně potrhaného kožešinového kabátu a trošku zalituju toho, že jsem si k němu neušila i nějakou kapuci, než ze špalku na dvoře vytáhnu sekeru a brankou ze silnějších větví ven, směrem k lesu. Vzhledem k počasí jsem poprvé v životě ráda, že je dům na samotném kraji lesa - neumím si představit, že bych měla jít dálku do lesa a potom se ještě tahat zpět se dřevem. To bych dřív zůstala ležet v hustých závějích a umírala s omrzlinami.
Pevně v ruce sevřu sekeru a vytahám ze sněhu zlámané a napadané větve, které tu zůstaly po poslední velké vichřici. Dřevo je pokryté ledem a namrzlou vrstvou sněhu. Sotva se ho dotknu, zastudí mě ruce až ucuknu a znovu jej pustím, než si z kapes vytáhnu rukavice. Sice jsou děravé, ale stále lepší něco děravého, než vůbec nic - s tou myšlenkou se nakonec pustím do dřeva, které začnu postupně vybírat ze sněhu a lehce osekávat sekerou, abych ho potom mohla odtáhnout zpět k domu.
Po přibližně hodině odtáhnu poslední větev a v rychlosti ji nasekám na menší kusy, než se v závětří oklepu od sněhu, abych mohla zpět dovnitř. Jsem promrzlá až na kost, opravdu bych se potřebovala ohřát u ohně.
„Taylah, jsi zpátky.“ Ještě si na prahu rychle pořádně oklepu boty, než vejdu dovnitř místnosti a nechám Sonyu, aby mě objala. "Venku je příšerná zima, musíš být promrzlá. Na," pronese a podá mi do ledových rukou hrnek s horkým čajem. Hluboce se nadechnu té charakteristické vůně, než mě usadí ke krbu.
„Díky,“ odpovím jí. Nebýt toho, že mám zmrzlou i tvář, pousmála bych se na ni - ale soudě podle jejího soucitného výrazu si to uvědomuje. Pomalu mi pozvedne hrnek ke rtům, takže se opatrně napiju a užívám si ten pocit vnitřního prohřátí, který mi čaj dává. Hned se cítím lépe, třebaže jen o trošičku. Sonya a její manžel jsou na mě opravdu hodní - třebaže jsem pro ně vlastně naprosto cizí. Nemuseli mi pomáhat, ani mi dávat přístřeší. Ale o to víc jsem jim vděčná, protože když mě jako dítě našli opuštěnou v lese, sama bych moc dlouho nepřežila. Nejspíš by mě roztrhali zdejší vlci, okolní lesy jsou jich skutečně plné. Kolikrát jsem je odsud sama odháněla. „Nasbírala jsem nějaké další dřevo, až zase trochu rozmrznu, půjdu ho ještě nasekat a narovnat. Část potom donesu dovnitř, aby proschlo.“
Mikael odstoupí od okna, přiloží do krbu a pohladí mě po promrzlých vlasech. „Ty zůstaň tady, v teple. Udělala jsi už dost, Taylah. Teď se hezky prohřej a najez, já to dodělám.“ Nedokážu odolat jejich vřelosti, proto se pokusím jen o úsměv a pokračuju v pití čaje, který mi Sonya připravila. Ta se nakonec posadí vedle mě na malou stoličku.
„Nevím, co bychom si bez tebe počali,“ pronese Sonya a věnuje mi naprosto srdečný úsměv. Určitě by to tu beze mě zvládli - ale rozhodně se jim pomocná ruka hodí, o tom není pochyb. Život s lesem je těžký, zvlášť kvůli vlkům a velké nepřízni počasí. Má ale i svoje výhody... a právě kvůli nim tu také bydlí. Mikael býval jedním z věrných strážců krále Aarmura. Po králově smrti ale celá jeho garda upadla v nemilost, protože se trůnu chopil lord DeMordrey místo prince Valora, který nakonec následoval svého otce do říše mrtvých, když ho lordstvo zradilo a on padl v boji se skřety. DeMordrey teď hledá všechny královy rytíře, aby se jich zbavil a potlačil tak možnou vzpouru poddaných, kteří ho nenávidí za jeho krutost. Není divu, že se tedy Mikael skrývá.
„Určitě byste to zvládli,“ odpovím jí nakonec a jednou rukou jí stisknu tu její, přičemž mě lehce začne hladit po prstech. „To možná ano, ale jsme za tebe opravdu rádi, Tay.“ Dopiju čaj a chvíli ještě posedávám u ohně, než se zvednu a sundám si kabát, který přehodím přes židli, aby se vysušil. Alespoň už nejsem tolik vymrzlá.


Další ráno společně se Sonyou vyrážíme do Mascarellu na trh. Když vyjdeme ven z domu, rozevřu dlaň a pozvednu jej do vzduchu. Sotva mi na kůži dopadne prvních pár sněhových vloček, pomaličku se začnou rozpouštět v drobné kapičky vody.
„Vypadá to, že dnes nebude vánice.“ Počasí opravdu nevypadá špatně, pro cestu do města je doslova ideální, pokud se nám tedy podaří se dostat zpět domů včas, než padne tma. Potom už by nás ani přijatelné počasí nevykoupilo - sice u sebe obvykle nosím nějakou zbraň na obranu, ale proti vlkům se člověk nožem moc neubrání. A ta myšlenka mě zrovna dvakrát neuklidňuje, třebaže se podobným úvahám silně bráním. Musím ale přemýšlet logicky - a tohle pod to bohužel také spadá.
„Pak byste měly vyrazit,“ pronese Mikael a přistoupí k Sonye, načež ji něžně políbí na rty. Pohled na ně mě pokaždé zaplní jakýmsi pocitem vřelosti, možná i lásky. Od chvíle, kdy mě našli se ke mě chovají jako k vlastní dceři, třebaže je nad slunce jasné, že nikdy jejich nebudu. Už kvůli svému původu. Mikael tvrdí, že bych mohla být jednou z Tyr-Hadarských elfů, ale moc jako elfka nevypadám. Nebýt mírně zašpičatělých uší, jemnějších rysů v obličeji a zvláštní barvy očí, tak bych tomu asi nikdy neuvěřila. Konec konců - nebyl to vzhled, co mě přesvědčilo o tom, že musím být s elfí krví nějak spjatá. Byly to moje schopnosti.


Avenna

Směšná situace, pomyslím si kysele, zatímco hrdou chůzí kráčím prázdnou halou hradu. Král by nikdy neměl ustupovat stranám z východu, natož je pak zvát na jednání. Celé je to jako hodně nepodařený vtip - mladý princ po smrti svého otce pomalu přebírá vládu nad zemí a protože je to mladý hlupáček, dělá jednu chybu za druhou. Lidi mu to ale kupodivu baští, což je jednoznačně dobře pro něj, ale... špatně pro království. Musí se vzpamatovat dřív, než mu na hlavu padne koruna, jinak se další invazi rozhodně nevyhneme. Jen hlupák by se pokoušel navázat vztahy s východem.

„Lady Avenna,“ ozve se přede mnou a já hluboce vydechnu, třebaže dýchat vůbec nepotřebuju. Některé lidské návyky mi zůstaly i po smrti, je těžké se jich zbavit - ačkoliv mi samozřejmě k ničemu nejsou. Občas to ale pár lidí uklidní, protože nevypadám tak mrtvě a necitelně, jak většinou očekávají. Málokdo dnes v Ancarii vidí živého upíra.
„Lorde Wilbure,“ odpovím mu s perfektně nacvičenou zdvořilostí, zatímco po mě nenápadně přejede pohledem, jakoby chtěl zhodnotit můj zevnějšek. Oči se mu pak zastaví na mojí zbroji a zdobeném velkém meči, než se mi konečně znovu podívá do očí.
„Očekávali jme váš příchod, princ je již v přijímacím sálu.“ Mírně pokývnu hlavou, přičemž se znovu dám do chůze, zatímco mě on zpovzdálí následuje, protože se mnou sotva stíhá udržet krok. Výška a upíří rychlost mají přeci jen svoje výhody, drží ode mě dál podivné snoby pod maskou rytířů a dalších rádoby důležitých lidí.
„Mimochodem,“ pronesu ještě a prudce se zastavím, až do mě Wilbur narazí a dezorientovaně ke mě zvedne pohled, místo aby mi zíral na špičky bot. „Přivedl princ i elfy?“ Wilbur nervózně přešlápne a cosi nesrozumitelného zamumlá, aniž by mi pořádně odpověděl. Založím si ruce v bok a mírně přivřu oči, zatímco z něj ani na vteřinku nespouštím pohled, ale ani to ho nepřiměje mluvit. Ztratím trpělivost.
„Na něco jsem se ptala, LORDE Wilbure,“ procedím skrz zuby, až ode mě popojde o pár kroků dál, zatímco jasně slyším splašený tlukot jeho srdce. Jak ráda bych mu rozpárala krk, ochutnala a hltala jeho krev, ach...
Udělám jeden krok v před a on dva vzad, než narazí na zeď a zoufale se začne rozhlížet kolem - pravděpodobně po něčem, čím by mě mohl případně probodnout, anebo mi useknout hlavu. Pověrčivý a ještě ke všemu naivní. „Tak bude to?“
„N-ne,“ vykoktá ze sebe ten moula. „Ne?“ odpovím mu naprosto bezmyšlenkovitě a popadnu ho za zápěstí, které pevně stisknu v železném sevření, až z toho zakňučí bolestí. Kdykoliv si mě někdo z nich vyžádá, všichni moc dobře ví, do čeho jdou. On to věděl taky, ale přes to mi odporuje. Hodiny jeho života by se mohly každou chvíli zastavit, jestli mě popudí ještě víc, než se mu to už povedlo. Zastihl mě v zatraceně špatné náladě.
„N-ne, moje lady,“ odpoví mi roztřeseným hlasem, načež tiše polkne. „Elfové se nezúčastní, došlo totiž k n-náhlému obratu událostí, oni mají... m-mají-“ Vztekle ho pustím a vrazím do přijímacího sálu. Oni mají problémy.

FILMOVO-SERIÁLOVÝ KOUTEK: PENNY DREADFUL

V období prázdnin a dnů volna jsem znovu naprosto propadla seriálové mánii a krom re-watchingu Pretty Little Liars jsem se pustila do nových, nenačatých seriálů - nejdřív The Originals, potom The Royals a nakonec i Penny Dreadful. Na všechny tyhle seriály rozhodně dojde řada, ke každému bych měla něco na srdci, teď bych se ale chtěla podívat právě na penny Dreadful, protože si tu primární pozornost opravdu, ale opravdu, zaslouží.




Penny Dreadful

Žánr/y: Drama, horor
Hodnocení na ČSFD: 77%
Počet sérií (k datumu vydání článku): 2


Seriál zasazený do poměrně temného prostředí Londýna v devatenáctém století sleduje osudy postav, které svedou jisté okolnosti k sobě - dokonce některé známé, jako například Viktora Frankensteina anebo Doriana Graye.
Děj začíná v době, kdy se Ethan Chandler setkává s tajemnou Vanessou Ivesovou, která ho najme na nebezpečnou práci v noci. Když ho poté přivádí na místo, kde se setkává se sirem Malcolmem, co hledá kohosi blízkého. Společně se ale setkávají s podivným, nadpřirozeným tvorem, kterého Ethan naštěstí včas zabije - bádáním nad tělem onoho tvora se ale společně dostávají v hledání dál a Ethan se tak dozvídá, proč celá akce vznikla. Malcolm ztratil svou dceru a společně s Vanessou, kterou doprovázejí zvláštní schopnosti, se ji pokouší najít a zachránit. Do cesty ale vstupují podivní tvorové, brutální vraždy a nadpřirozené zlo, které je zjevně ve spojení s Vanessou...

Penny Dreadful je zvláštní kombinací drama a hororu. Sem tam dokáže i skutečně zahřát na city, nejvíc ale disponuje příjemným množstvím nadpřirozena s tajemnem - obojí se skvěle doplňuje jak s bohatým příběhem, který je díky rozmanitosti postav velice členitý, ale také s hororovými prvky, jež všechno dobře podtrhují. A že se vážně povedly.
U tohohle seriálu pro mě bylo abnormálně těžké nějak popsat děj, aniž bych nevzradila něco důležitého. Těžko zmínit něco podstatného, když bych tím mohla někoho připravit o skvělé překvapení - jakože těch je tenhle seriál vskutku plný. Nedokážu si ani představit lepší místo než šedavý Londýn, stejně jako lepší herecké obsazení v čele s úžasnou Evou Green, která rozhodně zazářila.

Primárně mě zaujala atmosféra. Když jsem se dívala zrovna na první díl, už od začátku bych ji mohla doslova krájet, kdybych měla čím. Mám ráda dobře stavěné seriály, které i podněcují k nějakému zamyšlení, dokáží navodit opravdovou atmosféru, někdy i pocity, například strach... a to jsem právě u Penny Dreadful našla. Včetně překvapivě podmanivých postav se spletitými osudy, jimiž obohacují samotnou dějovou linii, protože se každá z nich potýká se svými vlastními "démony", které je nutné překonat.
Děj jako takový se mi ze začátku zdál poněkud slabší a ten názor bych zastávala dál, nebýt neuvěřitelného rozjezdu od druhé série, která je bohužel zatím poslední vydanou. Po první sérii jsem měla názor, že je to zřejmě nejslabší článek celého seriálu (třebaže není slabý sám o sobě, v porovnání s ostatními věcmi jednoduše postrádá jistou výši) ale rozhodně jen tak nezačne nudit. Nebyl přehnaně akční, ani umírněný - zkrátka dobrou kombinací jak akce, tak ostatních klasických aspektů, drobných tajemství a samozřejmě nabízí prostor postavám, které si jej jednoznačně zaslouží. Druhá série všechno ale posunula mnohem dál díky výraznému vývoji nejen obecně v ději, ale i v osudech samotných postav.
Postavy jsou od tajemné a krásné Vanessy, přes dobrodružného Ethana či Viktora Frankensteina velice rozmanité, každá jiná... ale přes to je pojí jistá společná tajemnost, možná tajemství. Každý si něco udržuje, ale postupně odhalují svoje pravé tváře, což posiluje podmanivost jejich vlastních charakterů. Osobně si myslím, že tomu dobře napomáhá i herecké obsazení s výkony samotných herců - Penny Dreadful jistě patří k dost vydařeným a relativně novým seriálům, které stojí za pozornost.