neděle 17. ledna 2016

Nema: 9. kapitola



Usazená na posteli po boku lorda Amadea se pokouším usměrnit chaos ve svojí hlavě. Šíří se ve mě tak rychle, že ho nedokážu ani zapudit, ani rozmotat - skoro jakoby se moje myšlenky měnily v provázky, které se velice rychle zamotávaly do sebe v jednu velkou provazovou změť, co se nedá vůbec snadno rozmotat. Z takových myšlenek ve formě provázků se pak velice rychle stávají hadi, co ve mě zasévají agresivní jed a já se propadám do vlastních hlubin frustrace s nepochopením. Co se to se mnou děje, že se znovu ztrácím sama v sobě? Ztrácím se hluboko pod povrchem svojí vlastní sféry, která se s každou další vytíženou vteřinou jen víc a víc bortí, než z ní nezbude nic, než šedavý prach. Matný odkaz toho, co nebo kdo jsem bývala, nic jiného. A já si nejsem jistá, jestli to vůbec dokážu ovlivnit. Cítím, jak se mi do kůže vpalují nová ostudná slova. Submisivnost. Jasně slyším to, jak za mnou křičí ostře mužský hlas, že jsem stejně jen hloupá subinka a ošklivka. Téměř se za tím hlasem otočím, protože se pro mě v tu chvíli stává až krutě reálným, ale přesto stále velice vzdáleným. Jakoby neexistoval, ale přesto na mě doléhal svojí vážnou tíhou a já ho cítila na svojí vlastní zjizvené kůži. Moje hlava ten hlas přeměňuje v černobílé klapky klavíru, které téměř jako prsty rozpohybuje moje zkřehlá duše, ovládaná kalnou bolestí. Ta melodie vyplňuje moje srdce jako záhuba i lék, v jednolité symfonii, která ve mě probouzí touhu všechno vzdát, ale také bojovat.
Konečky prstů se dotknu nové jizvičky, která se mi táhne kousek od nosu až ke straně horního rtu. Výjimečně jsem si ji sama nezpůsobila záměrně, přesto ji ale vnímám stejně jako všechny ostatní. Dokonale zapadá do mého pokřiveného obrazce jakéhosi skomírajícího člověka, který není ničím jiným, než nesourodou formou života na pokraji smrti. Jakousi změtí jizev z nejrůznějších bitev a situací, tvoříc vlastní formu živoucího vyprávění. Vím moc dobře, že ta jizva je sotva vidět, ale jasně ji cítím. Vím o ní, vnímám ji stejně jako cokoliv jiného na sobě - svoji kůži, vlasy, kosti, svaly. Vnímám ji celým svým tělem, přestože je to jen maličká rybka v mém malém lidském rybníčku. A jak se dívám na svůj odraz ve velkém tvrzeném okně, hledám v ní odpovědi na svoje nevyřčené otázky. Pokouším se nevnímat svoji tvář, abych potlačila touhu si ublížit i tam. Onehdy jsem se o to pokusila - můj malý pokus skončil drobnou jizvou pod okem, potom malým křížkem hned pod zmiňovanou jizvou a spoustou bolesti, o kterou jsem vlastně ani nestála. Tehdy jsem byla hádám příliš sebe neznalá na to, abych dokázala poznat co je vlastně pomoc a co trest. Ta věc nebyla ani jedním z toho - ale později se ukázala být užitečná jako připomínka toho, jaká jsem pro ostatní lidi. Zrůda. Všichni lidé jsou příliš krásní na to, aby mohli být nedokonalí uvnitř. Dokonalost musí být absolutní, aby mohla být společností uznaná, alespoň takhle mě to můj život naučil. Ostatní mi to dokazovali, když se mi posmívali kvůli mému oblečení, tváři, povaze. Tehdy jsem se zlomila a otočila proti sobě samé.

S utichajícími myšlenkami se pevně opřu o zděný předěl v oknech, zatímco mlčky hledím do relativní tmy venku. Jediné, co osvětluje scenérii za mým oknem jsou skomírající pouliční lampy, které mi tak vzdáleně připomínají noci strávené v babiččině ložnici. Odrazy z oken a projíždějících aut, co zářily jako zlaté obrazy po její bělostné stěně, ke které jsem se tiskla, abych zaplašila svoji dětskou nervozitu z šera v relativně neznámém prostředí.
Nedokážu se v hlavě odpoutat od Kylea. Jeho zvláštní přístup mě svým způsobem obměkčuje, ale nedokážu přijít na jakýkoliv logický smysl, původ jeho chování. Proč by pomáhal někomu, jako jsem já? Vidím mu na očích, že je mi podobný - a nepochybně je i obětavý - ale to stále nijak nevysvětluje, proč se zaměřil na někoho, jako jsem já. Je tu spousta lidí, kteří jsou na tom přeci hůř, než já, ale on si stejně vybral mě. Také si mohl vybrat někoho, kdo by nebyl taková ''výzva''. Nechci mu nic ulehčovat, nechci aby se mě ptal na věci, na které se tak zoufale snažím zapomenout. Cítím v jeho chování přirozenou doktorskou autoritu, ale moc dobře vím, že on doktor není, ani tak nevypadá. Dokázala bych si ho představit na některé z terapií společně s Kass, jak oba hrají na kytaru a snaží se svoje ovečky vyprovokovat k nějaké aktivitě za pomoci hudby, která k lidem promlouvá skrz srdce. Kass to sem tam zkouší - někdy se dokonce někdo i chytí. Kdykoliv po té kytaře sáhne, mám touhu doopravdy spustit, naprosto od srdce a upřímně. Cítím tak nutkavou potřebu zpívat, že se téměř dusím tím, že mě celý tenhle ústav připravuje o možnost to zrealizovat. Jakkoliv mi lékaři neustále opakují, že jsem mezi svými, nemůžu jen tak spustit v hloučku nervózních a zlomených lidí. Nedokázala bych vydat ani hlásku, protože bych věděla, že se na mě budou dívat. Budou mě poslouchat. Dřív jsem toužila potom, aby mě poslouchali - aby kdokoliv poslouchal to, jak zpívám. Chtěla jsem slyšet to, že i když třeba zpívám falešně, někdo má pro mě tolik soucitu, aby mi zalhal, že zpívám hezky. Nikdo to nikdy neudělal, nikdo neposlouchal. Moje snahy o pouhou konverzaci troskotaly na příliš veliké rozdílnosti a nedostatku zájmu ze strany mého fiktivního publika, které jsem si časem začala vymýšlet. Často jsem stávala vprostřed pokoje a zpívala, co mi hlasivky stačily, než se rodiče vrátili domů. Kdykoliv byl dům prázdný, běhala jsem po něm jen v ponožkách, klouzala se po těch chladivých kamenných podlahách a využívala ve svůj prospěch akustiku, kterou ten starý a příšerný dům měl. Nejraději jsem zpívala žalostné melodie. Zálibu jsem také nacházela v melodiích, které by se nejlépe hodily k nějaké hodně šílené písničce do hororu, hodně dobře totiž souzněly s typem mého hlasu. Když jsem ale seděla v tom malém kroužku lidí, kdy byl každý uzlíčkem nervů sám za sebe, nenacházela jsem v sobě ani odvahu, ani odhodlání se postavit a začít zpívat. Každá píseň dokáže navodit svoji vlastní náladu, ale já jen chtěla, aby ti lidé konečně pochopili, jak moc je v tu chvíli nenávidím. Jak moc je ale zároveň chápu, obdivuju a mám ráda. Všechny tyhle niterní pocity mě zevnitř sžírají a já nedokážu najít způsob, jak je ze sebe dostat. S Kyleem se to všechno jen prohloubilo. A já se děsím toho, jaký je jeho způsob odlišnosti.

Naprosto samovolně sáhnu po mp4 přehrávači a dám si sluchátka do uší, než najedu na jeden ze svých playlistů. Všechny mám pečlivě řazené podle typu, nálad a určitých účelů - tentokrát jsem tedy bezmyšlenkovitě sáhla po playlistu s prostým názvem NOC. Sotva mi v uších zazní první tón poklidné melodie linouc se z piána, znatelně se uvolním a povolím křečovitý stisk na té maličké černé krabičce, která mému srdci dodává hudbu, než se natáhnu po svém deníku. Prsty přejedu po hladkém a pevném povrchu desek, než v rychlosti najdu poslední zápis a sáhnu po propisce.

Svůj život vidím jako film, jedno černobílé drama, co v samotných hercích vzbuzuje slzy i mimo hloupý scénář, napíšu a potlačím první surové slzy. Vím moc dobře, jak tenhle film skončí. I moje srdce si to uvědomuje, možná i proto se rozbuší jako o závod, když upevním svůj stisk na těžké kovové propisce, která je připomínkou jednoho z mých nedoceněných úspěchů. Jenže nejsem herečka. Jsem jen naprosto obyčejnou obětí života. V mém béčkovém filmu se nikdy neobjeví žádné závěrečné titulky, při kterých by hrála podobně hluboké piano jako ve skladbě Comptine D'un Autre Été, co by vyvolalo ještě hlubší diváckou odezvu v podobě slz a kulturních depresí. Pevně semknu rty k sobě, než se přinutím otřít si hřbetem ruky hořké slzy na čerstvě popsaný list v deníku.

Tohle je realita, život. A v důsledku toho umírám.

0 komentářů:

Okomentovat