sobota 16. ledna 2016

POVÍDKY: HŘÍŠNÉ MĚSTO - 2. kapitola


(Kapitola druhá - Den volna)

Občas zapomínám, jaká je realita. Ve chvílích, kdy jsem slabá a vyčerpaná jsem mnohem náchylnější ke snění, domýšlení a poddávání se falešným nadějím, ke kterým by se upínal jen naprostý šílenec. Pokaždé si potom musím začít urputně vyčítat, že jsem na něco takového vůbec pomyslela. Že jsem na něj pomyslela. Je mrtvý. A já měla být mrtvá taky.


''Dragane?'' pronesu do podivně tiché haly, zatímco se snažím nepropadnout vlezlému chladu zimního rána. Mám na sobě jen delší tričko a starý vytahaný svetr, který si při dalším závanu chladu stáhnu ještě o kus níž pod stehna. Myslela jsem si, že jsem v domě sama - Dragan se měl vrátit až později, nejdřív za tři dny, podle jeho vlastních slov.
Znepokojeně sáhnu jednou rukou po zdobeném pohrabáči u krbu a pevně ho sevřu, až mi pomaličku zbělají klouby na ruce. Buď klidná, přikážu si v duchu. Nic se neděje. Pravděpodobně venku jen něco bouchlo kvůli té zpropadené vichřici a nic to není, nikdo přeci netuší, že tu teď bydlíme. A až se Dragan vrátí domů, prostě mu to řekneš. Nic se neděje, jsi tu určitě sama. Straší tě tvoje vlastní paranoidní představy, protože i vlastní mysl je občas pořádná svině.
S dalším bouchnutím pro mě ale tyhle relativně uklidňující myšlenky naprosto ztrácejí smysl. Teď už jsem si jistá, práskly dveře. I přes svůj neutišitelný strach se přiměju koncentrovat na dům a okolí - zřetelně slyším tiché, plíživé kroky přecházející po dřevěné podlaze, která místy vrže kvůli špatně udržovaným parketám, než se začne ozývat nezaměnitelný dusot podrážek po kamenné chodbě. Míří ke mě. Srdce mám v tu chvíli až v krku, buší mi tak mocně, že pokud si mě ten někdo dávno nevšiml, tak už musí vědět přesně kde jsem. Zatraceně.
Kroky se pomalu blíží a já znovu sevřu pohrabáč, tentokrát už oběma rukama. Ještě kousek, ještě kousek... Vidím jeho odraz v zrcadle, už jen pár kroků.
Sotva zajde za roh, kde se skrývám, na nic nečekám a bezmyšlenkovitě provedu výpad pohrabáčem, zastaví mě ale čísi silné paže, které mi pohrabáč doslova vyrvou z rukou a odhodí ho kamsi přes místnost.
''Alesso,'' uslyším i přes svoje odporně hlučné bušení srdce. ''Snad bys mě nechtěla zabít. A když už, tak mě vážně nezabíjej pohrabáčem, ano?'' Úlevně si vydechnu a nechám Dragana, aby si mě přivinul k sobě. ''Myslela jsem, že jsi někdo jiný. Jeden z těch démonů zvenčí, nebo tak...''
''Ne, to nejsem. Všechno šlo hladce, takže jsem se vrátil dřív, chtěl jsem tě překvapit, ale ne vyděsit.'' Položím hlavu na hruď. Oproti mě se z ní neozývá žádný znepokojivý tlukot srdce, což mě jen ukonejší. Něžně mě políbí do vlasů a začne hladit po zádech, aby mě ukonejšil. Cítím se s ním v bezpečí. I přes to, že i on je jedním z těch, co baží po krvi, která mi koluje žilami.

''Dragane!'' To jméno mi unikne ze rtů ještě dřív, než se pořádně stačím probudit a rozrušeně se posadit. Jsem zpět ve svém temném apartmánu, on je mrtvý a já jsem stále v pozici oslíka. Kdykoliv na to pomyslím, je mi z toho zle.
Přejedu si rukou po krku, na kterém mám stále ještě několik relativně čerstvých kousanců ze včerejška, čímž si připomenu, že jsem měla zajít za Cedrickem. Ještě chvíli jen tak posedávám v posteli, která je tak velká, že by v ní mohli spát tři lidé - a tak pohodlná, že připomíná oblaka. Při zařizování téhle zlaté klícky místní designér dokonce přišel s nápadem na to, že by k posteli mohla být i nebesa - to jsem ale okamžitě zavrhla v myšlence na bolestnou minulost, co mě stále pronásleduje, třebaže se na ni snažím urputně nemyslet. Mívala jsem takovou postel, s nebesy. Dřív.
Vylezu z postele a automaticky s tichým povzdychnutím zamířím do koupelny. Než vůbec něco začnu dnes dělat, potřebuju opravdu pořádnou sprchu.

Po nepříliš milé rozmluvě se šéfem odcházím z jeho kanceláře, ovlivněná rozporuplnými pocity. Když jsem mu řekla, že další z jeho zákazníků opět nedodržel stanovenou normu a málem mi vysál všechnu krev, tak se na mě jen mile usmál a dal mi volno, prý si ho zasloužím. Odolávám touze si znechuceně odplivnout. Samozřejmě, že si ho zasloužím, ty šmejde.
Přejdu po chodbě až k výtahu, kde chvíli zvažuju možnost jet za Cedrickem, abych ho požádala o trochu krve, ale nakonec si to rozmyslím. Jakkoliv mě jeho starost těší, pořád mu nemůžu zapomenout to, co udělal. Vím moc dobře proč, ale ani to mě neuklidňuje. Naopak to dokazuje to, jak dokáží zamilovaní lidé být blázni, když jsou pod vlivem opojení lásky.
Líným krokem dojdu až do společné kuchyně, kde z ledničky vytáhnu jeden z mnoha pytlíčků s krví, načež dveře od lednice opět zabouchnu a posadím se na jednu z barových židlí. Natáhnu se pro sklenici na víno a odtrhnu roh pytlíčku, abych si krev nalila do sklenice.
Když už se chystám se napít, ozvou se za mnou kroky a tiché klapání podpatků. ''Hm,'' zaslechnu známý hlas a tlumené zašustění látky. ''Nečekala bych, že tě tu uvidím tak brzy. Včera jsi vypadala, že se už ani nezvedneš, měla jsem o tebe strach.''
Pomaličku se napiju krve a pootočím hlavu k Cherry, která se posadí na židli vedle mě a zvedne prázdný obal od krve. ''Myslela jsem, že je Cedrick tvůj dárce. Už není?''
Zavrtím hlavou, načež si špičkou jazyka slíznu pár kapiček krve, které mi zůstaly na vrchním rtu.
''Je můj dárce,'' odpovím upřímně. ''Ale nechtěla jsem za ním chodit. Mám pořád pocit, že to dělá jen kvůli mizivé naději, že mu potom odpustím. Ničí mě, když vidím, jak moc se to všechno snaží napravit, protože už si uvědomil svojí chybu... ale nejde to. Možná dokážu opravdu odpouštět, ale nikdy nezapomínám.''
Cherry mi věnuje přátelský úsměv a mírně mi stiskne volnou ruku, než odpoví. ''Znám tvého bratra,'' řekne a lehce pohodí svými světle růžovými vlasy. ''A je to dobrej chlap, na to můžeš vsadit. Bohužel... okolnosti ho zlomily asi stejně, jako tebe. Nechtěl ti ublížit, ale stejně se zachoval jako profesionální debil. Na druhou stranu, opravdu se snaží ti pomoct. To se musí ocenit, ne?''
Pokrčím rameny a kopnu do sebe zbytek krve ve sklenici. Cítím v sobě první pocity uklidnění a také energii, mimo to se ve mě začíná shromažďovat nepříjemná hrozba nevolnosti. Pořád se mi z krve někdy dělá špatně, zřejmě je to jedna z nevýhod Polovičních.
''Asi jo, máš pravdu,'' uznám nakonec a položím si hlavu na její rameno.
''To si piš, že mám pravdu, holka! Nikdo nezná tvýho bratra líp, než já. Konec konců, chodili jsme spolu docela dlouho, že... a pořád je sladkej...'' S pobaveným pohledem ji dloubnu do ramene, zatímco potlačuju smích.
''No co? Je to pravda, však to víš. Ale už dost povídání o tvém bratrovi, dnes mě zajímáš jen a jen ty.'' Lehce mě obejme a pohlédne mi zpříma do očí. ''A vzhledem k tomu, že máš volno a šéf ti chce vynahradit ten včerejšek... dostaly jsme speciální povolení jít ven.''
Srdce mi nadšeně poskočí v hrudi, až nedokážu skrýt svoje překvapení s nadšením. ''My? My dvě?''
''Ano, my dvě. Požádala jsem šéfa, jestli bych tě nemohla vzít ven. Nejdřív s tím nechtěl souhlasit, ale když jsem na něj zamrkala svými božskými řasami a věnovala mu svůdný pohled... svolil. Samozřejmě to nebude daleko, ale alespoň na chvíli vypadneš. Jen tě musím ale požádat, abys neplánovala žádný útěk. Víš moc dobře, že tě mám ráda - ale dnes by na to vážně nebyla moc vhodná situace, chytli by tě a obě bychom byly v průšvihu.''
Naprosto automaticky přikývnu. ''Já vím, neudělala bych nic, čím bych tě ohrozila, Cherr.'' Věnuje mi přátelský polibek na tvář, vezme moje ruce do dlaní a udělá jeden ze svých naprosto srdečných výrazů, kterým mě rozesměje.


K mému údivu nás opravdu z Klubu pustí - jen s námi šéf pošle trojici svých démoních goril, kdyby se náhodou naskytly nějaké problémy, anebo bych nutně chtěla vzít roha. Sotva projdu vchodovými dveřmi, dolehne na mě neskutečný pocit štěstí a volnosti. Cherry to okamžitě zachytí, vezme mě za ruku a věnuje mi rozjařený výraz, se kterým nakonec společně odejdeme k autu, které pro nás šéf nechal připravit. Nejsem si jistá, co všechno pro tohle musela udělat, ale jsem jí za to neskutečně vděčná. Už dlouho jsem nebyla venku... naposledy, když jsem se pokoušela o útěk, který skončil totálním neúspěchem. Ty myšlenky zaplaším. Dnešek si musím užít, ne se utápět v negativitě.

Celé dopoledne strávíme chozením po čtvrti, dáme si kafe a chvílemi si dokonce střílíme z démonů, kteří nás mají hlídat. Cherr se dokonce podaří jednoho z nich uvést do rozpaků - což v nás obou vyvolá doslova škodolibou radost. Obě už jsme takové, i proto si tolik rozumíme.
Jak se ale náš čas krátí, démoni začínají být nervózní. Jasně vnímám jejich rozpoložení, skoro jakoby měli z něčeho obavy, možná přímo strach. Mrknu po očku na svoji kamarádku a naznačím jí, co od nich cítím. Přikývne, cítí to taky. Užuž se k ní nakláním, abych k ní promluvila, když se nad námi mihne černý stín a jeden démon padne bezvládně k zemi. Vyměníme si s Cherry pohledy a já šokovaně otevřu pusu, abych varovala zbylé dva, kteří zrovna vedou jakousi konverzaci opodál a evidentně nezaznamenali, že je jeden z nich mrtvý, ale než to stihnu udělat, znovu se objeví onen stín a setne druhému démonovi hlavu.
''Vraťte se do auta,'' sykne na nás poslední gorila a rozhlédne se kolem. Cherry mě rychle odtáhne k autu, ale sotva otevře dveře, padne k zemi mrtvý i náš poslední hlídač. ''Honem, nastup!''
Odstoupím od auta a bedlivě sleduju okolí. Vím, že tu jsi. Vím to, vím...
Jakmile se znovu objeví známý stín, vyrazím proti němu, strhnu ho a kopnu do jedné z opuštěných, temných uliček. Ozve se tlumené bouchnutí, jak zády padne na mírně pobořenou stěnu, zatímco si já přehodím vlasy na záda a rychle za ním dojdu. Užuž se chystá zvednout, ale znovu s ním mrštím o zem, takže vydá jen bolestivé heknutí. Není to silný démon. Anebo je jednoduše slabší než já. Jak to, že se mu tedy podařilo oddělat ty gorily?
''Kdo sakra seš?'' pronesu k démonovi, který mi věnuje poněkud vykolejený výraz. Je mladý, cítím to z něj. Někdo ho přeměnil teprve nedávno, možná tak před týdnem, maximálně dvěma. Nováčci nikdy nechodí ven, když jsou čerstvě přeměnění. Někdo ho musel poslat, jinak si to vysvětlit neumím - anebo už mě ovládá naprosto stejná paranoia, jako dřív ovládala Dragana.
''P-poslali mě, abych... J-já se fakt omlouvám!'' Nakloním hlavu na stranu a krátce se koutkem oka podívám na Cherry, která se právě postavila vedle mě. ''Nemyslel jsem si, že narazím na tebe. Chtěli jen toho chlápka, jeho-'' Ukáže prstem na Cherry a ta si znechuceně odfrkne, načež se otočí na podpatku a dá se na odchod zpět k autu. ''Pojď, Alesso. Tohle děcko nám za to nestojí.''
Popadnu to démoní mládě za tričko a vyzvednu na nohy, zatím ho ale nepouštím. ''Co jsi to řekl? Myslím, že jsem tě špatně slyšela.'' Tiše polkne, než uhne pohledem.
''Poslali mě kvůli tomu chlápkovi, co tu je s tebou. Kvůli n-němu. Řekli, že ho mám přesvědčit, aby se s nimi s-setkal. J-já... nechtěl jsem nikoho ohrozit. Řekli ale, že ho mám přesvědčit stůj co stůj a tamti by mě nenechali mluvit-'' Popadnu ho pod krkem, až okamžitě zmodrá.
''Jmenuje se Cherry,'' procedím skrz zuby. ''A upřednostňuje označení dáma. Teď koukej vyklopit, kdo tě poslal a co od ní chtěl.'' Démon zavrtí hlavou tiše popotáhne. Opravdu musí být čerstvě přeměněný, má ještě spoustu lidských emocí. ''To nesmím říct, jinak mě zabijou...''
''Fajn,'' odvětím jenom a pustím ho, takže dopadne na zem. ''Zjistím si to sama.'' Sotva to řeknu, objeví se mu v očích skutečný strach - ale to mě rozhodně nezastaví. Bez jakéhokoliv váhání se mu zakousnu do krku.




0 komentářů:

Okomentovat