sobota 16. ledna 2016

Společenstvo knih: John Green a Selekce

Dnes vám představím jednu další sérii (byť ji bohužel doma nemám úplně kompletní) a čtyři knihy, které mám doma od jednoho stejného autora - a to Johna Greena. Řeč je tedy o sérii Selekce (první díl Selekce, druhý díl Elita) a knihách Příliš mnoho Kateřin, Hledání Aljašky, Papírová města a Hvězdy nám nepřály. Tentokrát si také můžu trošku přilepšit, protože jsem nečetla jen jednu ze všech vyjmenovaných knih :-D A znovu bez spoilerů, samozřejmě. 

(Fotky v plné velikosti: #, #)



Série Selekce zřejmě primárně zaujme svými krásnými obálkami. A nebudu v žádném případě lhát, že ani u mě to nebylo jinak. Viděla jsem krásnou obálku a pozitivní ohlasy, tak jsem koukla na anotace, načetla si pár recenzí a nakonec se chopila šance si přečíst první díl, který u mě skončil s dost dobrým hodnocením. Elita byla podle mě o poznání slabší, ale tak už tomu u podobných sérií obvykle bývá. I přes to jsou obě knihy skvělé na odreagování... a ty obálky. Ach!

Selekce je prakticky příběh Popelky, jen trochu jinak. Nacházíme se v budoucnosti, kdy je společnost řazená do kast - čím vyšší číslo kasty, tím horší jsou potom životní podmínky těch, kteří v rámci dané kasty žijí. Celé zemi vládne královská rodina - a právě kolem té se prakticky točí celá ''soutěž'' Selekce. Mladý princ Maxon si tak totiž, stejně jako jeho předchůdci, hledá svoji nevěstu a budoucí královnu. Díky tomu se tak naskytne obrovská životní šance pro 35 dívek z celého království - budou-li totiž vybrány do soutěže, dostanou svojí šanci ucházet se o princovu přízeň a s trochou štěstí ji i získají. Samotná soutěž pak probíhá v paláci za samozřejmé přítomnosti kamer, takže princovo hledání té pravé prakticky sleduje celé království.
Mezi vybranými dívkami je i hlavní hrdinka America, která do soutěže sice šla kvůli svojí rodině. Od ostatních dívek se podstatně liší už jen svým chováním i uvažováním - ze všeho nejvíc pak ale tím, že ji princ, ani vidina koruny příliš nezajímá. Všechno dělá pro svoji rodinu, ne pro sebe. Nakonec ale zjišťuje, že princ není až tak špatný a tím se její příběh víceméně začíná pořádně rozvíjet.


(Fotky v plné velikosti: #, #)

Tahle série ve mě probudila můj téměř dávno zapomenutý dětský sen - stát se princeznou. Jako spousta jiných dívek jsem si v dětství takovým obdobím prošla, a když jsem Selekci s Elitou četla, jednoduše se mi to samovolně objevilo v hlavě, bez jakéhokoliv varování. Ale upřímně - líbilo by se mi žít si v zámku, vzít si prince a být budoucí královnou. Smůla je, že bych na to absolutně neměla požadované předpoklady a celé to vyučování všemožných nutností, úkoly, trénování a další věci, čím si musely dívky v Selekci projít... to by nebylo nic pro mě. Navíc by si mě určitě žádný princ jen tak nevybral, takže bych stejně skončila doma, ale pořád mám svoje jiné prince. Dva kočičí a jednoho opeřeného - takže si stěžovat rozhodně nemůžu, což o to. Třpytivá představa krásných šatů, korunky a krásného prince mě ale přesto pořád láká, opravdu perfektně to totiž působí na smutné dny, kdy člověk hledí z okna anebo bloudí po domě a jednoduše netuší, co dělat. (Takové dny mívám často).

U prvního dílu jsem se docela dobře bavila, třebaže začátek byl pro mě chvílemi opravdové utrpení. (O čemž jasně svědčí moje recenze: Ze začátku jsem měla hrozně smíšené pocity. Nějak jsem se pořádně nemohla začíst, postavy mi sice byly sympatické, ale to prostředí, kde se děj odehrával, mi jednoduše bylo hrozně cizí díky dojmu, jakým na mě působilo. Všechno mi to připadalo hrozně nerealistické, primitivní - a vzhledem ke kopě dalších knih s podobnou tématikou... No ano, téměř i neoriginální. To se nakonec naštěstí změnilo s příchodem samotné Selekce, coby soutěže.) America mi ze začátku byla opravdu velice sympatická, ale čím víc nad tím tak přemýšlím, tím víc mi celá ta série připomíná princeznovské Hunger Games - v Hunger Games byly kraje, v Selekci máme kasty. V Hunger Games byla povinná soutěž Hladové hry (Hunger Games), v Selekci máme Selekci. (Ale je fakt, že v Selekci se alespoň adeptky nezabíjely navzájem). A v neposlední řadě tu máme další dvě spojitosti: milostný trojúhelník a hlavní hrdinku, která silně vybočuje z řady a je to pěkná rebelka. America se sice nestala symbolem žádné rebélie, nezabíjela lidi ani nestřílela z luku, ale rozhodně to na ní pořád sedí. Je pravda, že většina Young Adult knih je svým způsobem dost podobná, ale tahle podobnost mi přijde skoro až zarážející. A nepříliš dobrá.

Co se Elity potom týče, byla vlastně od začátku dost jasná. Průběh soutěže je velice prostý: je vybráno třicet pět dívek, ale jen šest jich postoupí do dalšího ''kola'' - Elity. Pouze jedna z vybraných šesti dívek se ale může stát První, tedy princovou vyvolenou. Vynechám ale to, co je naprosto jasné. (Spoiler je pořád spoiler, že). Druhý díl mi přišel o poznání slabší, než první. Nevím, čím to bylo, ale zřejmě šlo o prohloubení věcí, na které jsem poukazovala u toho prvního - autorka svojí knihu sice má relativně originální, ale většinu svých možností prakticky zahodila, nepoužila je. Celý příběh je tak poněkud otřepaný, chvílemi nudný a často se dá velice snadno odhadnout, co bude následovat. Což mě přivádí k prosté otázce. Pokud jste tuhle sérii četli, dokázali jste uhádnout konec - nejen celkový, ale i jednotlivých dílů? Protože ono se to opravdu snadno odhadnout dá. Na druhou stranu se ale rozhodně musí nechat to, že celou tu záležitost s princem, soutěží, přípravou dívek a dalších věcí, včetně jisté dávky romantiky, autorka vystihla dost dobře. Je to velice nenáročné čtení a tak se k těm knihám i dá nejlépe přistupovat. Člověk se u toho ale docela dobře i pobaví - ačkoliv já jsem si chvílemi u Elity div neškubala vlasy nad Američinými rozhodnutími a přístupem. Někdy je nerozhodnost jednou z absolutně nejhorších věcí, co se dívce mohou přihodit.


(Fotky v plné velikosti: #, #)

John Green stále vzbuzuje zájem, nejrůznější rozhovory a názory na jeho tvorbu jsou celkem rozporuplné. Já jsem se o něm, podobně jako ostatní, dozvěděla díky Hvězdy nám nepřály, kdy se o téhle knížce psalo snad všude, kde to bylo možné. Samozřejmě bych to nebyla já, kdybych nepodlehla svojí abnormální zvědavosti a prostě se po ní nepodívala, abych si ji přečetla. Poštěstilo se mi - a nakonec doma mám i jeho další tři knihy, z niž už mi zbývá přečíst jen jedna. Výjimečně.

V Papírových městech se vám dostane příběhu o dospívání. Margo už se dávno s Quentinem nebaví a přátelí se s jinými, a na škole je považována za legendu. Může za to zejména její nespoutanost a časté dobrodružné několikadenní výpravy, kdy její rodiče šílí strachy i vzteky. Jednoho dne však Margo nečekaně zaklepe na Quentinovo okno a uprostřed noci ho vtáhne do jednoho z margovského dobrodružství. Druhý den se Margo neukáže ve škole, pak ani další. A Quentin zjistí, že pro něj zanechala vodítko, jak ji najít... Quentin začne pátrat, a čím víc se noří do záhadného zmizení, tím méně si je jistý, kým vlastně Margo byla a jestli ji vůbec znal. Co vlastně chce on sám? A co jsou papírová města, na která Quentin ve spojitosti s Margo neustále naráží?

Hlavní hrdinkou knihy Hvězdy nám nepřály je Hazel. Už ve třinácti letech jí diagnostikovali rakovinu a ve svých šestnácti letech si plně uvědomuje nevyhnutelnost svojí blížící se smrti. Její život se prakticky točí jen okolo těch nejprimitivnějších věcí - sledováním seriálu a opakovaným čtením milované knihy s názvem Císařský neduh. Její rodiče ji ale nakonec donutí chodit do podpůrné skupiny pro lidi, kteří mají stejně jako ona rakovinu. Právě tam se seznámí se sympatickým Augustem, který do skupiny přijde podpořit svého přítele, ale sám už boj s rakovinou vyhrál, třebaže ho stál nohu. Hazel s Gusem si dost rychle padnou do oka, ale přítomnost rakoviny je stále víc než citelná, stejně jako fakt, že Hazel může velice brzy zemřít. Gus se ale v žádném případě nevzdává a dává Hazel znovu chuť do života, který jí dost rychle vyprchává.

V Hledání Aljašky se setkáváme s Milesem, který je outsiderem se zvláštní zálibou ve sbírání posledních slov známých lidí. Jeho příběh začíná s přestupem na internátní školu, kde se setkává se svým novým spolubydlícím ''Plukovníkem'' a Aljaškou Youngovou, která není ani zdaleka jako žádná holka, jakou kdy doposud potkal. Je absolutně nepředvídatelná, záhadná a i její smýšlení se znatelně liší od ostatních... (Citát: Vy všichni kouříte, protože si to užíváte. Já kouřím, abych umřela.)

Poslední knihou je Příliš mnoho Kateřin - Colin se narodil jako zázračné dítě. Od malička se od něj automaticky očekává víc, než od kohokoliv jiného, ale on sám si moc dobře uvědomuje, že být narozený jako zázračné dítě neznamená, že z vás vyroste naprostý génius. Celý život se tak snaží zanechat ve světě nějakou stopu, aby se ze zázračného dítěte stal opravdovým NĚKÝM. Krom téhle svojí touhy ale řeší nemalé problémy na poli romantických vztahů - rozešla se s ním již devatenáctá Kateřina. Colina nezajímá kdejaká dívka. Jediné dívky, co stojí za jeho pozornost, jsou totiž Kateřiny. Jen a pouze dívky s takovým jménem, vliv Shakespeara v sobě totiž nezapře.
Po rozchodu s Kateřinou XIX. vyráží společně se svým arabským kamarádem Hassanem na zdánlivě bezcílnou cestu, která je společně zavede do vesničky jménem Gutshot, která se pyšní hrobem rakousko-uherského arcivévody, což je ostatně důvod, proč se v takové díře s Hassanem zastavili. Shodou okolností ale v Gutshotu ještě pobudou a seznamují se s dívkou jménem Lindsey, která oběma nejen ukáže slíbený hrob arcivévody, ale také Colinovi značně pomůže s jeho bloumáním nad otázkou Kateřin...


(Fotky v plné velikosti: #, #)

Jak jsem psala, přečetla jsem tři ze čtyř ukázaných knih. Zbývají mi jen Papírová města - a taky proto jsem vám k nim zkopírovala anotaci, protože když jsem je sama nečetla, těžko bych zvládla napsat o čem jsou. Na druhou stranu mi přišlo celkem fajn tu knihu přidružit k těm zbylým třem, když už jsem se opravdu rozhodla toho Johna Greena vytáhnout a něco o něm říct, chtěla jsem to vzít pěkně kompletně - ačkoliv je pravda, že zrovna o těch Papírových městech toho není moc, co bych říct mohla. Těžko mluvit o knize, kterou člověk nemá přečtenou. Zbytek ale nečtený mám. 

Moje setkání s Johnem Greenem začalo knihou Hvězdy nám nepřály, kterou jsem sice v jasném (hvězdičkovém) hodnocení ohodnotila prakticky jako průměr, ale není to tak, že by ta kniha neměla co do sebe. I notnou dobu po přečtení se ve mě stále drží poněkud rozporuplné pocity, kdy si vážně nejsem jistá, jestli ji hodnotím víc kladně nebo záporně, ale o tom, že její čtení nebyla ztráta času, jsem si jistá na sto procent. Je to vskutku zvláštní příběh, kde se opravdu našlo pár věcí, co mě zarážely, anebo při čtení trochu vytáčely, ale musím udat za pravdu, že se u té knihy člověk vážně může pobavit. Na druhou stranu... že bych u toho brečela, jak jsem byla důrazně varována - to zrovna ne.
John Green má relativně specifický styl psaní a vážně zajímavé myšlenky, takže si z každé jeho knihy člověk může odnést minimálně jeden vážně pěkný, vyvedený citát a něco k zamyšlení, ale rozhodně jeho knihy nesednou každému. Ne každého skutečně bude bavit podobná kniha, protože je to... vlastně dost nereálné. Pokud se člověk příliš upíná na to, jak moc kniha působí realisticky, příliš si v tomhle případě nepočte (alespoň tedy myslím, můžu se plést) - protože jedno z velkých kouzel těch knih je prakticky ta magická nereálnost. Řekla bych, že snad každý z nás snad někdy touží vypnout a naladit se ně něco sladšího, zářivějšího, lepšího. Něco, co nás vytáhne z občasné mizérie života , takže příliš o realitu nestojíme. V takovém případě by mohl být John Green slušnou volbou - protože jeho knihy v tomhle ohledu dysponují vážně dobrými předpoklady pro to, aby se u nich člověk tímhle způsobem odreagoval, třebaže jsou v některých bodech trochu těžší. Minimálně některé myšlenky obsažené v těch knihách tak mohou na čtenáře působit. 

Hledání Aljašky mě poněkud mátlo svým dějem, který se úplně nevyvedl. V tomhle případě to chce neočekávat moc akce, protože jí je tu vážně nutné minimum, zbytek prakticky tvoří složka, které přezdívám něco k zamyšlení a potom druhá složka, jakou bych mohla s přivřenýma očima nazvat tím poněkud nevyvedeným dějem. Dost to ale kompenzují postavy, především tedy Aljaška. Když vám totiž anotace tvrdí, že je Aljaška nepředvídatelná, odlišná od ostatních a další podobné věci, včetně možných podivností, je to vážně pravda. Opravdu. Samotnou mě to celkem překvapilo - mile, samozřejmě. Stejně tak jako relativně vtipná přezdívka pro hlavního hrdinu, kterému začali říkat ''Váleček''. Někomu to vadí, mě osobně to bavilo. Rozhodně ale musím znovu zdůraznit absenci pořádného děje, protože na ten jsem čekala... asi do poloviny knihy? Prakticky je to případ, kdy se v podstatě nic neděje, potom se člověk dostává k polovině a nakonec téměř k samotnému konci knihy, kdy se nakonec cosi semele (nebudu spoilerovat, slíbila jsem to) a tadá. Něco málo na zahuštění, než bude definitivní konec, víc nic. Rozhodně se ale Hledání Aljašky nese v příjemném duchu pěkných citátů (ostatně jako další Greenovy knihy) a já jsem si z ní nakonec přeci jen docela dost odnesla.

Knihu Příliš mnoho Kateřin jsem ze všech dnes představených knih snad i četla jako poslední, pokud se nepletu. Byla ze všech knih taky rozhodně nejzábavnější a nejvtipnější. Třebaže mě to samotnou zaráží a tak trochu to nechápu, zatraceně mě bavila i přes svůj taktéž nepříliš vyvedený děj i fakt, že Greenovy postavy se od sebe v jednotlivých knihách příliš neliší. 
Hlavní hrdina pro mě byl vážně sympatický, stejně jako jeho kamarád - právě díky téhle dvojce jsem se taky tak dobře bavila, což mě i teď nutí se nad tím alespoň trošku pousmát. Málokdy se pouštím do knih, kde se objevuje nějak větší množství možných vtipů, ale Příliš mnoho Kateřin je výjimka, na kterou nedám dopustit. Námět je prakticky dost originální, třebaže ho autor poněkud nešikovně podal, zvlášť pokud vezmeme v potaz i fakt, že je hlavní hrdina opravdu tak trochu podivín a díky jeho povaze i velice charakteristickému chování se docela zvyšuje šance, že si s ním čtenář nějak nesedne - ALE u mě to prostě zabralo, protože jakkoliv byl hlavní hrdina podivín, dokonale to podtrhovalo originalitu jeho charakteru, za což dávám jasně palec nahoru - a právě autorův styl psaní to v knize skvěle podtrhoval.



Četli jste některou z těchto knih?
Pokud ano, jaký je váš názor na ně? Pokud ne, máte v plánu se po nich podívat?

0 komentářů:

Okomentovat