Ryze kočičí případ!

Už když jsem měla poprvé jít do útulku, co u nás je, tak jsem slibovala nějaký článek. Bohužel jsem neměla fotky - a ty teď mám, díky včerejšímu focení! Jej! *Nadšeně zatleská* Takže vzhůru do čtení i s fotkami krásných kočiček! ♥

Kočičky Růženka a Mourinka

Když už skončilo období nesmyslných bouřek (ironie je, že teď jsem četla předpověď: bouřky se zase vrací, minimálně na nejbližší dny), tak jsem se vydala do útulku u nás. Není to žádný mega-útulek - vlastně spíš takový domácí azyl, ale vedou ho skvělí lidé a kočiček je tam dost. Jsem vážně strašně ráda, že mám možnost tam chodit - a taky něco udělat, třebaže to nejsou nějaké záchranné akce anebo podobné rádoby hrdinské záležitosti. Například FOCENÍ. Takové focení koček, aby byly nové fotky kvůli adopcím... hm. Byla to sranda!

Celý útulek je prakticky domácí. Kočičky mají i svojí vlastní voliéru venku, mohou se procházet po zahradě, ale mají přístup i dovnitř, takže se nikdo nemusí bát, že by jim cokoliv chybělo. Mají i takovou menší „karanténu“ a kočky spolu vycházejí dobře, dokonce i se psy - majitelka má totiž jednoho psa (a že je to PES, veliký a huňatý!) a pak štěňátko, které je tam taky víceméně k adopci. 

První jsme zkoušely (se slečnou, která útulek víceméně vede) fotit drobečka, který do útulku přišel jako poslední. V tuhle dobu je tam už přibližně měsíc - je na něm už rozhodně znát, že se lepší. Když se tam dostal, byl šíleně vyhublý a byl na tom obecně zle - teď už se i mazlí, přede a pomalu nabírá váhu, která mu předtím chyběla. Zatím neměl žádné jméno, takže jsem mu nakonec jméno dala já. Šmudla. Z nějakého důvodu se k němu hodí, řekla bych. Je to takový Šmudlík - ale neskutečné zlatíčko. Ze všech těch čtyřnohých potvůrek mi také přirostl nejvíc k srdci. Jakmile jsem ho poprvé viděla, málem se mi srdce rozpustilo - nejraději bych se s ním mazlila hodiny a hodiny, zlatíčko ♥

Kočička Mourinka a kocourek Volfi

Musím říct, že se v obležení koček cítím vážně dobře. V bezpečí, doma. Vždycky jsem byla zvířecí člověk - a jakkoliv si v poslední době čím dál víc uvědomuju, že mám stejně nejradši ptáky, tak pro mě kočky zkrátka znamenají hodně. Neskutečně mě fascinují - a nikdy mě nepřestanou překvapovat. Když si potom ale vzpomenu na to, co jsou někteří lidé schopní udělat... chce se mi skoro brečet. Slečna z útulku mi vyprávěla, že jednou přistihla nějaké lidi (náctiletí) u kostela, jak se snaží jedné kočce upálit fousky. Sama jsem minulý rok (na podzim) našla krabici se dvěma menšími koťátky. A to nemluvím o tom, jak jsme našli další - dvě nalezená koťata, z kterých jsou teď naši hrdí kocouři a mohla bych pokračovat.

Celkem mě ale mrzí fakt, že se musí tak trošku schovávat. Prý je v okolí několik lidí, kteří kočky... no, nemají moc rádi. Jeden člověk takhle prý kočky vyloženě nesnáší a tak se je snaží schovávat, s čímž se pojí celkem vtipná historka - jeden z okolních lidí říkal: „Od nás odešla ta vaše černobílá kočka a za chvíli byla zpátky, haha.“ Slečna mi to vyprávěla s vysvětlením, že tomu člověku radši neříkala, že to byly DVĚ různé kočky - ani se tomu sama nedivím :D

Kočička Varta a její vtipná momentka xD

O to víc jsem ale ráda, že tu ten útulek je, protože ho je vážně moc potřeba. Na vesnicích bývá koček vážně hodně, což se bohužel samo nijak nezredukuje, když lidi odmítají kastrovat vlastní kočky a kocoury - proč taky? Pořád se tu řeší ty pověry, jakože by kočka měla mt alespoň jednou v životě koťata a podobně - ale jak to potom končí? Lidi ta koťata topí, třebaže se to dělat nesmí - že je to neskutečně hnusný a nemají na to právo, to jim taky jako důvod nestačí.

Lidi z útulku chodí i krmit toulavé kočky a vyrábí jim „bedýnky“ - takže mají kde spát a není jim tam zima. Jsem z toho pobytu vážně nadšená - miluju tu možnost být poblíž koček a možnost se s nimi i pomazlit... ach. Splněný sen! Zvlášť, když to ty kočičky vyžadují. Ačkoliv to není jediné zvířectvo, které tam mají. Mají i většího pejska a pak odrostlé štěně, které by jinak skončilo v psím útulku nedaleko odsud. Ten se teď pořád řeší - na jednu stranu vypadá jako slušný útulek, ale na druhou stranu ho spousta lidí označuje za peklo na zemi. Dokonce o něm už vyšly asi tři reportáže v televizi. 

Další den se něco muselo stát, anebo nevím. Mamka byla poslední (asi) dva týdny doma na na neschopence, což znamenalo jen dvě věci: Ponorková nemoc a spousta uklízení. A včera ji to přepadlo zase. Za oběť padl i starý ptačí stromek, který rodiče tak pracně vyráběli pro našeho předchozího andulčího kamaráda - ten aktuální totiž nejeví absolutně žádný zájem o návštěvy místností mimo klec. Člověk aby ho doslova nutil, aby šel ven - natož na nějaký ptačí stromek? Pft! Ten je vážně mimo jeho zájmy. Tenhle pták bude mnohem radši komentovat každou věc, kterou udělám a napodobovat kdejaké vrznutí podlahy. (a to fakt nepřeháním) Co na to říct? Má nás zkrátka na háku! :D 

Z nějakého popudu vyházela tolik věcí, že jsem až žasla - vyklidila pod vikýřem a vsadím se, že až to uvidí táta... ehm, nebude moc nadšený. Řekla bych, že snad nikdo nemá moc v lásce to, když mu někdo sahá na jeho věci. Natož případy, kdy mu ty věci někdo přerovnává a nedej bože vyhazuje. Nechci být u toho, až si toho všimne... radši. *Nenápadně se klidí do svého pokoje a dělá, že vůbec neexistuje, což kazí její ukřičený andulák Milouš*