Knihy se mi doma začaly hromadit po pěkných kupkách, ale samozřejmě jsem se nedostala k tomu, abych je nafotila a ukázala vám je. Je pravda, že jste už některé viděli buď v Balíčkárně, nebo možná na Facebooku, ale tahle malá rubrika tak smutně zeje prázdnotou, že už jsem se skutečně musela dokopat k tomu, abych ji začala nějak vyplňovat. Krom toho je stejně neděle den pro ukazování, chlubení a... jednoduše nové knihy. Tak není důvod od toho upouštět!
Pod nekonečnou oblohou jsem četla ještě v době, kdy jsem aktivně chodila rabovat do knihovny, takže nejsou moje pocity z ní jinak čerstvé... a chtěly by dost oprášit. Zároveň jsem naprosto očarovaná jak obálkou (obálka prvního dílu je ještě hezká, o té druhé už to tvrdit nebudu) tak dějem. Hlavně jsem si ale oblíbila Perryho, takže se moc těším na naše další ryze čtenářské setkání.
Cesta věčnou nocí je pro mě zatím jedna neznámá. Obálka se mi nelíbí kvůli změně osoby. Asi teď působím, jakože jsem šíleně nespokojená příšerně náročná, ale hrozně to tu obálku kazí. Když se podívám na tu originální, tak ta je oproti tomu dokonalá... ale díkybohu to nijak neovlivňuje knihu, proto se taky na čtení moc těším. Než se ale do Cesty věčnou nocí pustím, chci si dát pořádný re-reading prvního dílu, jinak bych v čtení plavala. A celkově - jsem jediná, komu se ta obálka nelíbí?
Jako další tu mám Mlhovinu a Jiskru. Musím se rovnou přiznat, že si vůbec nedokážu vybavit o čem je, ale v nejbližší době to rozhodně napravím. Dostala jsem jí od Alexe a v tom nepřeberném množství knih (kdy je 75% STÁLE NEPŘEČTENÝCH) jednoduše ztrácím přehled.
Planeta Země má nejlepší léta za sebou a vesmírem plují dva vícegenerační koráby s cílem osídlit Novou Zem. Ačkoli loď Nový obzor vyrazila na svou misi o rok dříve než Empyreum, obě se setkají ještě na cestě. A nepůjde o střet přátelský - osazenstvo Nového obzoru pod vedením despotické kapitánky Anne napadne posádku Empyrea a unese dívčí část posádky, mezi nimi i šestnáctiletou Wawerly. Příčina se brzy ozřejmí - ženy na Novém obzoru jsou neplodné… První část originální sci-fi trilogie o pouti za nadějí pro lidstvo nepostrádá napětí, milostný příběh, ale také zamyšlení nad tím, jak mohou ideologie ovládnout společnost jako celek i každého z nás.
Paměť úspěšně osvěžena. Scifi opravdu nemusím, čtu ho jen málokdy a ještě víc málokdy se mi líbí. Tohle je ale jeden z opravdu vzácných případů, kdy mě podobné knihy lákají. Tentokrát mě utáhl námět - a dobrá anotace. Jsem tedy moc zvědavá, jestli se mi ty knihy budou líbit, protože vypadají fakt dobře.
Sestry Makiokovy jsem vám už jednou představovala, jen v rámci On My Wishlist. Moje přání se tedy splnilo - mám je teď v plné kráse doma a moc se na ně těším. Od doby, kdy jsem fascinovaně poslouchala našeho skvělého učitele dějepisu (jmenoval se příjmením Holub, mimochodem) jsem si zamilovala nejen starověký Egypt (výsledkem bylo to, že jsem v páté třídě přečetla Egypťana Sinuheta a nadobro se mezi spolužáky zapsala jako šprtka) ale hlavně Asii. Mám moc ráda cestování a hodně mě bere starověk, ale... historie je historie. Díky Gejše se moje malá posedlost Asií trošku prohloubila a tak jsem si vyhledala pár knih v tom duchu, které by se mi mohly líbit. Tahle je jednou z nich.
Zahrada stínů je závěrečný díl série Květy z půdy, z níž jsem zatím četla dva díly a mám ji ráda. Je pravda, že bych autorce mohla vytknout dost věcí, ale svůj půvab si celá série dle mého názoru i tak zachovává. A když už jsem doma měla téměř celou sérii a chyběl mi jen poslední díl - tak i ten prostě musím mít. A že má nádhernou obálku!
Nějak teď netuším, jestli jsem vám už Pád neukazovala v novinkách, ale nevadí. Pokud ano, omlouvám se. Byla by to chyba třídění, ale jistá si opravdu nejsem. Každopádně mám tuhle sérii ráda. I přes tunu chyb a fakt, že hlavní hrdinku i jejího milého nenávidím až k smrti, což už něco jednoduše znamená. O to víc mě pak těší, že bude vydaná novela z pohledu Cama - právě kvůli němu si chci dát co nejdřív re-reading. Já ho prostě zbožňuju.
Tanec stínů je tuším poslední díl série Alex Craft, ze které už mám první díl. Teď už mi chybí jen ten druhý... anebo je tohle druhý a chybí mi poslední? Dnes jsem skutečně zmatená, odpusťte mi to prosím. Ať už je to jakkoliv, mám doma první díl a ta série mě zaujala - nic jsem z ní ale ještě nečetla. Mamka si už první díl půjčovala, ale vrátila mi ho s tím, že ji prostě čtení nechytlo, takže jsem zvědavá. Námětově to vypadá vážně dobře, takže se uvidí.
Poslední trojici otevírá kniha Já, Monstrum. Na ni jsem se neskutečně těšila a o to větší bylo moje nadšení, když si mamka pořídila naprosto identický nůž, jaký je na obálce. Tehdy jsem si říkala, že až tu knihu budu fotit, musím si ho od ní půjčit a přidat si ho k ní. Samozřejmě jsem na to zapomněla, ale to už je jiná pohádka, haha.
Hra lží mě nejdřív přilákala svojí boží obálkou a faktem, že je od autorky Roztomilých malých lhářek, které mám teď aktuálně rozečtené. Námětem vypadá opravdu lákavě, i když to není nijak originální. Sledovala jsem seriál s téměř identickým námětem (a nemyslím seriálovou adaptaci) a tahle tématika mě stále moc bere. Proto si můžu jen spokojeně mnout ruce, jako to dělají mouchy. Hihi.
A úplně poslední knihou je Pastýř smrti. Toho si plánuju přečíst ze všech knih asi nejdřív, protože se mi hodí k létu. Mám ráda podobné knihy na léto, temná tématika, něco trošku krvavějšího nebo děsivějšího je pro mě to pravé ořechové, když už se mám pařit v nechutném horku, ze kterého je mi ještě ke všemu opravdu špatně. Hlavně jsem ale moc zvědavá, jak se s tím námětem autor popral. A jak už je známo... zvědavost je prostě hnací motor.
0 komentářů:
Okomentovat