sobota 4. června 2016

Knižní chvilky #2


S příchodem hezčího počasí jsem se doslova dokopala k tomu, abych také opustila svoje obvyklé čtecí hnízdečko v podobě pohodlného křesílka a spousty polštářků a také zašla ven. Ven příliš nechodím, ale číst si venku při pěkném počasí je moc fajn, takže jsem jednoduše popadla knihu a vyrazila!




Nádherně modrá obloha, příjemně hřející sluníčko a dobrá kniha k tomu. Tak nějak si představuju pohodové a hezké odpoledne. O třiceti stupních na teploměru už se ale raději zmiňovat příliš nebudu, protože by to celou mojí ideální představu kazilo, stejně jako fakt, že se mi z horka dělá pěkně zle. A pak toho moc nenačtu.

Kniha Dítě číslo 44 mi nedávno přišla jako recenzní výtisk a moc jsem se na ni těšila už dřív, tak nějak pár měsíců před vydáním s filmovou obálkou. Ten paperback mě mrzí, protože paperbacková vydání příliš nemusím - ale možnost přečíst si ji takhle dřív jsem jednoduše nemohla nechat být. K mému naprostému úžasu jsem se do té knihy zamilovala už na první stránce, což se mi obvykle nestává. A přestože jsem se zatím nedostala ani za polovinu, jsem opravdu nadšená. Ani to se mi teď v poslední době příliš nestává. Nějak teď spíš narážím (nebo si lépe řečeno vybírám) ty „nesprávné knihy“ a tak podle toho moje nadšení sem tam jednoduše spíš opadává, než aby se zdvihalo. U téhle knihy je tomu ale naopak, což mě nesmírně těší. A s jejím autorem jsem si jednoduše sedla. 


Celkem bych uvítala nějaké lehátko a pořádný slunečník, ale zahradní houpačka je zahradní houpačka. Naši ji koupili s naprosto jediným záměrem - vylákat mě taky někdy ven. To se jim podařilo, protože mě ta houpačka přímo hypnotizuje. A fascinuje, ráda na ní kolikrát i jen tak sedávám. Nejlépe se mi ale hodí ke čtení, třebaže potřebuju polštářek, protože ta konstrukce celkem dost tlačí do zad. Ten slunečník by se ale přeci jen hodil, už jen na fotkách je znát, že tam dost svítilo sluníčko, což mi čtení nejen neulehčovalo, ale taky celkem otravovalo... ale s tím už se člověk musí smířit, když si chce číst venku, na čerstvém vzduchu. Bohužel.


Úvodní scéna s kočkou mě naprosto dostala. Jsem velikou milovnicí zvířat, takže mě to svým způsobem bolelo - číst o lovu na kočku a její následné smrti, ale přesto mě autor naprosto vtáhl do děje a celou atmosféru té doby jsem měla snad dokonce na dosah ruky. Takové knihy, ve kterých se najde něco morbidního nebo podobného, se mi nejvíc hodí na letní čtení. Jsem tak jednoduše orientovaná, v létě vyhledávám ty nejtemnější kousky ve svojí knihovničce a Dítě číslo 44 mi jednoduše dokonale padlo do noty, stejně tak té třicítce na teploměru. 

Nezůstala jsem ale jen u čtení, musela jsem se také jít podívat za svými čtyřnohými kamarády. Hnědý kůň se jmenuje Merlin, bílý Falco. Oba mám moc ráda, naši sousedi je nechávají na naší zahradě (nebo spíš na louce, kterou máme na zahradě, pokud mám být opravdu přesná) pást. Proto jednoduše neodolám a někdy za nimi zajdu, jsou to skvělí společníci. Ačkoliv s Merlinem je to těžké. Vždycky musí všechno sníst dřív, než se dostane na Falca. Chudáček Falco.

Taky si teď chodíte číst ven? ♥








0 komentářů:

Okomentovat