čtvrtek 2. června 2016

On my wishlist #16


Jedná se o týdenní projekt s cílem každou sobotu zveřejnit článek s několika knihami,
které leží na vašem knižním wishlistu. Projekt je od Book Chick City.



Po jisté odmlce se při další sobotě vracím s oblíbeným projektem On my wishlist. Upřímně musím říct, že pomalu s každým dalším článekm do tohoto projektu čím dál déle přemýšlím nad tím, jaké další tři knížky vám příště představit. Tenhle týden to bylo ale až morbidně snadné. A proto musím velice poděkovat CraWerovi z blogu Doors To New Worlds, protože díky němu jsem jednak objevila skutečně opravdu zajímavou knihu Dítě číslo 44, ale také jsem se konečně dokopala k přečtení Padesáti odstínů šedi, které... tu mám stále shodou okolností mezi dnešními knihami. Na všechno ale dojde, takže bude i vysvětlení. Takže caturday a On my wishlist zdar!


Dítě číslo 44


Román Dítě číslo 44, zdařilý a oceňovaný debut mladého britského autora Toma Roba Smithe, vychází ze skutečného případu sériového vraha Andreje Čikatyla. Příslušník MGB Lev Děmidov pátrá po pachateli vražd dětí, ačkoli tím porušuje veškerá nařízení svého úřadu, ruské tajné policie, a nakonec riskuje život. Thriller s reálným pozadím odehrávající se v Rusku na počátku 50. let nabízí kromě strhujícího kriminálního příběhu i děsivý obraz diktatury, která se drží u moci jen díky stupňovanému teroru.

Znovu bych mohla začít svým oblíbeným stylem: ''Kdo mě zná, nebo sleduje ví, že...'' ale dnes to vynechám. Otevřeně se přiznávám, že jsem ten typ člověka, co je naprosto fascinovaný krvavými událostmi v historii a nejvíc poté kanibalismem a sériovými vrahy. Tím se tedy automaticky dostávám právě ke knize Dítě číslo 44, která mi dokonale do téhle kategorie zapadá. 
Už od základní školy mám jistou slabost pro historii. Ne, že bych si pamatovala letopočty, to je pro mě neskutečný problém, ale události a podobné věci si pamatuji opravdu dobře. Krom tématiky starověkého Egypta (kterým jsem pro vaši představu posedlá od čtvrté třídy a v páté třídě jsem díky tomu přečetla i Egypťana Sinuheta) se tedy zajímám i o světové války, války obecně, holocaust a samozřejmě - sériové vrahy, kteří se vyznačují tím nejhorším možným způsobem. Ve většině případů se jedná o hodně zvrhlé nebo brutální vraždy, ale často hraničí až s kanibalismem, což je pro většinu lidí nechutné, ale pro zajímavé. Mohla bych o tom mluvit hodiny, ale o tom On my wishlist není. Dítě číslo 44 mě tedy zaujala tím, že se v ní objevuje právě jeden z nejznámějších sériových vrahů a kanibalů historie - Andrej Čikatilo. Takže je pro milovníka podobných událostí a osobností historie jako jsem já podobná kniha doslova povinnou četbou :-)


Padesát odstínů šedi


Studentka literatury Anastasia Steel má za úkol zpracovat rozhovor s úspěšným a bohatým podnikatelem Christianem Greyem. Na domluvenou schůzku přijde muž, který Anastasii neuvěřitelně přitahuje. Je okouzlující, krásný, neuvěřitelně chytrý, svůdný a hrozivý. Nezkušená a nevinná dívka poprvé zažívá pocit, že nějakého muže chce. Z jedné strany ji odrazuje jeho záhadná rezervovaná osobnost a z druhé strany se mu strašně touží přiblížit. Starší a zkušený Christian není schopen odolat klidné kráse, důvtipu a nezávislému duchu mladé dívky. Ať chce nebo ne, musí si přiznat - touží po ní, chce ji... ale za svých vlastních podmínek. Anastasia je šokovaná i vzrušená Christianovými nezvyklými erotickými chutěmi. Váhá, ale není schopná mu odolat. Vášnivý živočišný vztah odkrývá jejich tajemství i temné sexuální touhy.

Jako další tu mám tedy něco z naprosto odlišného šálku, ale pro dnešek je vlastně každá kniha, kterou vám představím... o něčem naprosto jiném. Je to pěkná všehochuť, alespoň se nám tu nebudou hromadit stále ty samé případy, změna je dobrá!
Co se týče Padesáti odstínů šedi... už jsem ji četla třikrát. Dvakrát nedočteno, až nyní jsem ji dočetla, což je taky důvod, proč mi tu pořád straší v koláži, protože jsem nepočítala, že ji přeci jen TAK RYCHLE dočtu. Ale opak je pravdou, dočteno. Na druhou stranu mě k té knize pořád cosi táhne, abych jí dala ještě jednu šanci... a tak to berme tak, že se asi spíš ponořím do dalšího dílu, než abych se vracela k tomu prvnímu. Tahle série je totiž dost diskutabilní. Opravdu se mi líbí ten nápad, zvláště po stránce vztahu Christiana a Anastasie, proto se přeci jen na druhý díl podívám, ačkoliv mě tahle kniha spíš rozesmívala, než aby... no, to už je zase trošku jiná diskuse.



Než jsem tě poznala


Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivní Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise...

Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje.

Jsem dívka, ačkoliv jsem se dnes ukázala v poněkud podivném světle s tématikou kanibalismu a krvavých událostí, stále mám v sobě takovou tu typicky zasněnou dušičku se smyslem pro dobré konce. Dejme tomu, že jak kdy, ale i já si ráda odpočinu od mistrovských děl Stephena Kinga, od kanibalistických příběhů s Albertem Fishem nebo Jeffreym Dahmerem, ale nepovažuji se za nějakou extrémně romantickou duši. Předpojatost, že jsou ženy každým coulem romantičky je podle mě poněkud přehnaná věc, ale stojím si za tím, že snad každá z nás sem tam sáhne po něčem klidnějším, možná i romantičtějším. A právě to je jeden z důvodů, proč je dnes poslední knihou Než jsem tě poznala.

Už jsem ji tuším četla, ale zůstalo mi z ní asi tak... název a námět, což je krutě málo. Navíc mám doma teď Stříbrnou zátoku, takže by bylo skutečně dobré to tak nějak oprášit. Mám totiž neskutečně hloupý zlozvyk mít prostředek nebo konec série a podobně, takže se s tím pokouším něco dělat, ačkoliv mi to příliš nejde. A nějaký ten knižní odpočinek u dobré, emotivnější knihy s romantickým nádechem nikdy není k zahození. Alespoň pro mě rozhodně ne! 



0 komentářů:

Okomentovat