pondělí 6. června 2016

Recenze | Život jedna báseň - Colleen Hoover


„Víte co? Nechte si oceán. Já beru jezero.“

Layken přišla o otce, nestihla se s jeho smrtí ani vypořádat a už se musí s matkou a svým mladším bratrem stěhovat daleko od místa, kde prožila doposud celý svůj život. Nechce se stěhovat, co by asi tak mohla očekávat od místa, kde sněží už v září, kde vůbec nikoho nezná - a co její bratříček? Přijde o všechny své kamarády, kdo ví, jestli si vůbec najde nové. Celá ta záležitost se stěhováním Layken jen pobuřuje a proto není divu, že skutečně od nového domova nečeká nic dobrého. Krátce po příjezdu ale poznává sympatického souseda Willa, kterému velice rychle podlehne už díky tomu, že toho mají spoustu společného - včetně záliby v poezii. Všechno se ale velice rychle sesype jako domeček z karet.


Colleen Hover jsem si celkem oblíbila při čtení její knihy Ztracená naděje. Svým příjemným stylem psaní, originálními postavami a námětem si mě celkově Colleen získala, až když jsem četla Život jedna báseň, kdy jsem uronila nejednu slzu a kolikrát se i zasmála. A jedním z kouzel téhle knihy jsou beze sporu postavy. Layken je obyčejná dospívající dívka, která přišla o svého otce a teď je její rodinou pouze matka a mladší bratr. Oproti ní stojí starší Will, jehož rodina je pouze mladší bratr, oba rodiče zahynuli a tak s bratrem tvoří malou, dvojčlennou rodinu. Každý z nich má vlastní problémy, vlastní trápení a všichni spějí ke skutečnému poznání života, k pádům i vzestupům. Nikdo z nich není dokonalý, všichni působí neskutečně realisticky a je opravdu snadné se vžít do jejich rolí, ať už zažívají chvíle radosti, nebo smutku. Dětství je neodvratně pryč, přicházejí nejrůznější dramata a i pro mladší bratry nemůže být neustále všechno růžové. Svět je nepředstavitelně ošemetné místo, kde nic není pevně dané - na co si člověk zvykne, to může vzápětí jednoduše zmizet, jako by to nikdy neexistovalo. Nikdo nežije věčně, lidé přicházejí a odcházejí - a s tím vším si Colleen Hoover, v této knize s možná zdánlivě nepříliš oslnivým námětem, pohrává.

Čtu tak nějak od každého žánru něco, ale moje čtenářské srdce stále jistým způsobem plane po jednodušších příbězích, které se dají snadno přirovnat ke skutečným příběhům životů lidí, kteří jsou kolem a jsou opravdoví. Ráda zabřednu do nějaké fantasy knihy, protože mám slabost pro kouzla a nadpřirozeno, ale mám také slabost pro thillery a horory, ale spolehlivě se vždy vrátím ke knihám, jako je právě Život jedna báseň. Původně jsem si říkala, že podle anotace tahle kniha zní celkem... no, nudně. Po jisté době přemítání, uvažování a čtení jsem se ale přeci jen rozhodla dát té té knize s celkem nudnou anotací šanci, a v žádném případě toho nelituji. Jestli jsem v poslední době hledala v nějaké knize skutečné emoce, řádky které v čtenářově srdci probouzejí nejrůznější pocity od znepokojení, vzteku nebo snad dojetí, tak jsem je jednoznačně našla v téhle knize. Colleen Hoover už má zřejmě takový talent, nebo možná jen cit, díky kterému takhle dokáže na čtenáře (minimálně na čtenáře, kteří jsou alespoň z poloviny jako já - a to nejsem žádná cíťa) zapůsobit. A takových knih je v dnešní době, alespoň podle mého názoru, poměrně málo.



Recenze psána pro web Databáze knih



0 komentářů:

Okomentovat