Nebudu se vymlouvat na všechno možné a nemožné, bylo toho zkrátka moc a i teď na sobě pořád cítím ten odporný a abnormálně velký tlak, který mě skoro dusí. Je ještě spousta věcí, které mě straší a musím je dořešit, ale fakt už doufám, že se mi podaří se vyhrabat zpět do blogového života. A abych neplácala nadarmo, rovnou jsem se rozhodla vám sem hodit první kapitolu nové (ačkoliv ne až tak nové) povídky - Hříšného města. Někteří z vás ji možná znají z toho, co jsem psala před tím, minimálně jednou jsem se o ní zmínila, tuším že ještě v rámci dočasného názvu Taxi, než jsem se uchýlila k (doufejme) konečnému názvu Hříšné město. Lepší by bylo Město hříchu, ale... ehm, nechceme si to přeci plést se Sin City, že. Nechme to tedy tak, jak to je.
A o čem vlastně Hříšné město je? Tady je anotace z Wattpadu: Město laciných dívek, vražd, krádeží a spoustou peněz v oběhu - to všechno pod palcem nemrtvých bytostí, které pomalu, ale jistě začínají ovládat celou zem a zasévají svojí špínu ve jménu Pekla všude, kam mohou. Alessa se stala součástí toho pekelného koloběhu, když ji její bratr krutě zaprodal démonům z jednoho z okrsků. Už třetím rokem dělá místní největší atrakci, díky které si démoni ve vyšších sférách pořádně mastí kapsy, zatímco ona denně trpí a snaží se vyléčit si svoje zlomené srdce.
Po několika neúspěšných pokusech o útěk se jí ale přeci jen podaří utéct nejen z Klubu, kde je nucená pracovat, ale také přímo z města. Hříšné město ale nikoho nenechává odejít tak snadno...
Prakticky vzato jde ale o nadpřirozenou povídku, kde se objeví všechny možné i nemožné potvory - a především démoni. Hodně dlouho jsem taky přemýšlela nad postavami a podobnými věcmi, ale nakonec se mi tu sešla hrstka charakterů, které tu povídku navíc házejí do kategorie, která asi zrovna nesedne všem - rovnou můžu říct, že se v ní budou objevovat postavy homosexuální orientace a podobně. Pokud vám tedy tohle téma vadí, nebo ho nemáte rádi, nebude to zřejmě nic moc pro vás. Ne, že by to bylo součástí hlavní myšlenky, ale prostě tam takové postavy jsou a budou - a za sebe bych řekla, že to tak prostě i sedí. Uvidíme ale, co na to řeknete vy :-)
Alessa
Netuším, jak dlouho ještě zvládnu čelit jeho dotekům, aniž bych ho musela praštit. Sápe se na mě jako nadržený prase a já se sotva ovládám, abych z něj i celé té situace doopravdy nezačala zvracet. Osahává mě těma svýma velkýma rukama, jednou mi přejede po stehně a druhou naprosto automaticky vyjede výš, až k pasu. Po páteři mi okamžitě přejede mráz, vím co bude následovat.
Jeho dlaně jsou tak velké, že si oproti němu připadám naprosto zanedbatelná a maličká, zvlášť se svýma vlastníma rukama a štíhlými prsty, které jsou jako jeho vlastní ostrý opak. Lehce mě štípne do boku a chraplavě se zasměje, než mi sáhne na prsa. Znovu to cítím, tu nutkavou potřebu zvracet. Za tu dobu, co si tímhle malým peklem procházím už jsem se ale musela naučit se ničemu takovému nepoddávat, pokud nechci čelit ještě něčemu horšímu, než je osahávání.
''Jseš pěkná holka,'' pronese a přejede mi rty po tváři, až bezmyšlenkovitě ucuknu. Má ledový, železitý dech, před chvílí musel od někoho pít. Zároveň z něj ale cítím závan alkoholu, což mě na jednu stranu poněkud rozbouří, ale...
''Díky. A taky mám celkem žízeň, nemohl bys mi sehnat něco k pití?'' pronesu a nevinně na něj zamrkám svými dlouhými řasami. Pohlédne mi do očí a na tváři se mu rozlije blažený výraz, každý chlap jako on zbožňuje tu nevinnost a čistotu. Někteří ji dokonce nechtějí zadupat do země, tomu říkám světlejší případy.
''Ale samozřejmě, krásko,'' pronese a opatrně mě posadí na koženou sedačku, načež vyrazí k baru. Hluboce si oddychnu, alespoň chvíle bez jeho přítomnosti mi dává možnost se uklidnit, nabrat síly i odhodlání, abych nehodila šavli, až mě znovu začne osahávat. Naštěstí jsme stále v klubu, moc daleko zajít nemůže. A pokud se mi ho podaří opít dřív, než bude chtít jít do soukromí... budu mít pro dnešek vyhráno.
''Nikdo mi neřekl co máš ráda, takže jsem ze zeptal toho cápka za barem,'' pronese a postaví na stůl tác s dvěma sklenicemi a nějakými lahvemi. Z jedné cítím charakteristickou železitou vůni, musí v ní být krev. Druhá je zdobnější, s jakousi zlatavou tekutinou uvnitř. ''Ale bylo mi řečeno, že prý máš ráda tohle.'' Nalije mi z lahve trochu do sklenice, kterou mi naprosto vítězně podá - sám si potom odlije trochu krve. Jakoby mu nestačilo, že už si pronajal mě.
''Tak díky.'' Pozvednu svojí sklenici ke rtům a upiju si, načež věnuju postranní pohled k baru. Díky, naznačím očima a Cherry na mě pokývne na znamení, že se rádo stalo. Je to milá holka, naštěstí pro snoby nepřitažlivá - všichni si z ní utahují, protože se narodila jako muž. Díky tomu z ní ale nedělají ani osla, ani švédský stůl, což je podle jejích vlastních slov víc, než důvod k vděčnosti. Jsem si ale jistá, že kdyby se některý z nich o něco pokusil, zametla by s ním ještě dřív, než by to vůbec mohl zkusit - jakkoliv má totiž ženské jméno, obléká se a vypadá jako žena, nejen sílu má stále mužskou, čemuž výrazně napomáhá i fakt, že je přeměněná.
Za posledních pár měsíců jsme se celkem spřátelily, stala se z ní moje jediná společnice tady - těžko říct, jestli k tomu nedopomohl fakt, že jsem naprostá troska a trávím u baru hodně času, nebo jestli je to tím, že nějakou dobu chodila s mým bratrem a často jsme se vídaly. Dřív jsem si myslela, jestli není osamělá jako já - ale ukázalo se, že má nejen kopu přátel, ale taky spoustu nápadníků. Není divu, je málo takových, jako je ona. A kdo jiný by to také dokázal lépe ocenit, než výstřední smetánka tvořená démony a jejich přívrženci? Navíc ruku na srdce, ta holka má větší koule než polovina ustrašenců v celém tomhle zpropadeném klubu.
Kopnu do sebe zbytek pití, když si konečně uvědomím, co to vlastně piju. Nejsem fanynkou tvrdého pití, třebaže po něm sem tam sáhnu, když jsem na dně - ale svojí lásku k fascinující kombinaci ovocné šťávy a alkoholu zapřít nedokážu. Cider, alespoň něco mi tenhle večer zpříjemní.
''Kdepak jsme to přestali...?'' Hlas toho démona mě vytrhne z přemýšlení, ale také z blaženého pocitu spokojenosti nad jablečnou chutí mého pití, díky čemuž opět končím odporně kruté realitě. Rychle dopiju obsah svojí skleničky a on mi ji poněkud zbrkle vytrhne z ruky, aby ji položil zpět na stůl, přičemž ze mě ani na vteřinu nespouští oči. Takový pohled mi vždycky nažene strach.
''Už jsem ti říkal, jak moc krásná jsi?'' Zeptá se mě ještě a já nejistě zavrtím hlavou. Nikdy nepřiznávej, že něco už říkali, vybaví se mi v hlavě jedno z pravidel. Teď přijde ta část, kdy se na mě jako šelma vrhne a to já budu jeho sladký, opojný drink.
Po několika hodinách se trmácím chodbami, neskutečně malátná a slabá. Konečky prstů přejíždím po tapetované zdi, zatímco mě pálí do očí bílé světlo ze zářivek. Celá se třesu, sotva se držím na nohou. Vím moc dobře, že jestli se chci dostat zpět k sobě, tak bych si měla opravdu pospíšit - jasně cítím, že se mi mohou téměř každou chvílí definitivně podlomit nohy a já se zhroutím na zem, neschopná se už zvednout a odejít.
Udělám ještě několik nejistých kroků, než zády sklouznu po stěně až k zemi, kam tvrdě dosednu. Nohy mám natažené před sebou v poněkud nepřirozeném rozpoložení, nedosáhnu na ně ale, abych si mohla sundat boty se zpropadenými podpatky. Frustrovaně zakloním hlavu, abych se opřela o zeď a potlačím tiché vzlyknutí z nového návalu zoufalství. Je mi špatně už jen ze vzpomínky na to, co se v Klubu dnes a denně odehrává, ale to, jak sedím zhroucená na podlaze jedné z chodeb mi na štěstí nijak nepřidává. Jsem troska, oslík pro démony z vyšších vrstev. A to, kým jsem byla před tím není nic víc, než dávná minulost.
''Alesso?'' Bratrův hlas mě vytrhne ze zoufalých, temných myšlenek, proto k němu zvednu hlavu v naprosto zdrceném výrazu skrytém v očích. Ten pohled mi na moment opětuje - vzápětí na to mě opatrně vyzvedne na nohy a nakonec vezme do náručí, protože zjevně pochopí, že sama už vážně nikam nedojdu.
''Mohla jsi mi zavolat,'' pronese ke mě nakonec, jen jakoby mimochodem.
''Nemohla, Cedricku. To přeci víš. Byl si pryč, na nějakém jednání - a já když mi skončila práce, chtěla jsem jít zpět k sobě, abych si odpočinula, jenže ten šmejd si vzal víc, než jsem čekala...'' Hrdě potlačím další slzy, protože si nechci připadat jako ještě horší tragický případ holky, která se zapletla s nesprávnými lidmi a holt za to teď platí, místo toho se hluboce nadechnu ve snaze se uklidnit.
Cedrick jednou rukou otevře dveře do mého apartmánu, načež s poněkud zachmuřeným výrazem přejde k mojí posteli, kam mě opatrně položí a rozváže mi boty.
''Pořád jsem tvůj bratr,'' odpoví nakonec a věnuje mi přímý pohled, zatímco mi sundavá boty. ''A mám tě rád, záleží mi na tobě, Alesso.'' Chce se mi namítnout, jak moc mu na mě záleželo když mě prodal těm šmejdům, ale pomlčím o tom. Místo toho k němu natáhnu ruku a pohladím ho po tváři, než ho vezmu za ruku a stáhnu k sobě do postele. Sám si mě potom něžně přitáhne do objetí a začne mě hladit po vlasech.
''Zůstaneš tu se mnou, než usnu?'' zeptám se ho ještě, protože se mi už pomalu zavírají oči a hrůza z toho, že bych tu měla být sama, zatímco spím, mi nedovoluje usnout.
''Samozřejmě, sestřičko.'' Ještě mě políbí na čelo, než oči zavřu úplně. Potom už následují jen sny, které jsou mojí jedinou formou tolik vytoužené svobody.
0 komentářů:
Okomentovat