pátek 15. ledna 2016

POVÍDKA: RŮŽE A KORUNA - 1. KAPITOLA

Po relativně dlouhé době jsem opět dostala chuť na nějaké to fantasy... a podlehla jsem pokušení ze Sacredu, svojí oblíbené RPG hry. Je to vážně krásná fantasy s překvapivě dobrým světem a příběhem, takže mi zakrvácelo moje rozpraskané fangirl-srdce a začala jsem psát. Jen malé upozornění: bude se tu vyskytovat nějaká ta lesbická tématika, takže pokud vám je to proti srsti, asi to nebude moc pro vás. Není to samotná pointa, ale rozhodně se to tam objeví, takže to radši píšu předem.



Taylah

Když ráno otevřu dveře a vejdu ven, krutě mrzne. Pevně se zachumlám do mírně potrhaného kožešinového kabátu a trošku zalituju toho, že jsem si k němu neušila i nějakou kapuci, než ze špalku na dvoře vytáhnu sekeru a brankou ze silnějších větví ven, směrem k lesu. Vzhledem k počasí jsem poprvé v životě ráda, že je dům na samotném kraji lesa - neumím si představit, že bych měla jít dálku do lesa a potom se ještě tahat zpět se dřevem. To bych dřív zůstala ležet v hustých závějích a umírala s omrzlinami.
Pevně v ruce sevřu sekeru a vytahám ze sněhu zlámané a napadané větve, které tu zůstaly po poslední velké vichřici. Dřevo je pokryté ledem a namrzlou vrstvou sněhu. Sotva se ho dotknu, zastudí mě ruce až ucuknu a znovu jej pustím, než si z kapes vytáhnu rukavice. Sice jsou děravé, ale stále lepší něco děravého, než vůbec nic - s tou myšlenkou se nakonec pustím do dřeva, které začnu postupně vybírat ze sněhu a lehce osekávat sekerou, abych ho potom mohla odtáhnout zpět k domu.
Po přibližně hodině odtáhnu poslední větev a v rychlosti ji nasekám na menší kusy, než se v závětří oklepu od sněhu, abych mohla zpět dovnitř. Jsem promrzlá až na kost, opravdu bych se potřebovala ohřát u ohně.
„Taylah, jsi zpátky.“ Ještě si na prahu rychle pořádně oklepu boty, než vejdu dovnitř místnosti a nechám Sonyu, aby mě objala. "Venku je příšerná zima, musíš být promrzlá. Na," pronese a podá mi do ledových rukou hrnek s horkým čajem. Hluboce se nadechnu té charakteristické vůně, než mě usadí ke krbu.
„Díky,“ odpovím jí. Nebýt toho, že mám zmrzlou i tvář, pousmála bych se na ni - ale soudě podle jejího soucitného výrazu si to uvědomuje. Pomalu mi pozvedne hrnek ke rtům, takže se opatrně napiju a užívám si ten pocit vnitřního prohřátí, který mi čaj dává. Hned se cítím lépe, třebaže jen o trošičku. Sonya a její manžel jsou na mě opravdu hodní - třebaže jsem pro ně vlastně naprosto cizí. Nemuseli mi pomáhat, ani mi dávat přístřeší. Ale o to víc jsem jim vděčná, protože když mě jako dítě našli opuštěnou v lese, sama bych moc dlouho nepřežila. Nejspíš by mě roztrhali zdejší vlci, okolní lesy jsou jich skutečně plné. Kolikrát jsem je odsud sama odháněla. „Nasbírala jsem nějaké další dřevo, až zase trochu rozmrznu, půjdu ho ještě nasekat a narovnat. Část potom donesu dovnitř, aby proschlo.“
Mikael odstoupí od okna, přiloží do krbu a pohladí mě po promrzlých vlasech. „Ty zůstaň tady, v teple. Udělala jsi už dost, Taylah. Teď se hezky prohřej a najez, já to dodělám.“ Nedokážu odolat jejich vřelosti, proto se pokusím jen o úsměv a pokračuju v pití čaje, který mi Sonya připravila. Ta se nakonec posadí vedle mě na malou stoličku.
„Nevím, co bychom si bez tebe počali,“ pronese Sonya a věnuje mi naprosto srdečný úsměv. Určitě by to tu beze mě zvládli - ale rozhodně se jim pomocná ruka hodí, o tom není pochyb. Život s lesem je těžký, zvlášť kvůli vlkům a velké nepřízni počasí. Má ale i svoje výhody... a právě kvůli nim tu také bydlí. Mikael býval jedním z věrných strážců krále Aarmura. Po králově smrti ale celá jeho garda upadla v nemilost, protože se trůnu chopil lord DeMordrey místo prince Valora, který nakonec následoval svého otce do říše mrtvých, když ho lordstvo zradilo a on padl v boji se skřety. DeMordrey teď hledá všechny královy rytíře, aby se jich zbavil a potlačil tak možnou vzpouru poddaných, kteří ho nenávidí za jeho krutost. Není divu, že se tedy Mikael skrývá.
„Určitě byste to zvládli,“ odpovím jí nakonec a jednou rukou jí stisknu tu její, přičemž mě lehce začne hladit po prstech. „To možná ano, ale jsme za tebe opravdu rádi, Tay.“ Dopiju čaj a chvíli ještě posedávám u ohně, než se zvednu a sundám si kabát, který přehodím přes židli, aby se vysušil. Alespoň už nejsem tolik vymrzlá.


Další ráno společně se Sonyou vyrážíme do Mascarellu na trh. Když vyjdeme ven z domu, rozevřu dlaň a pozvednu jej do vzduchu. Sotva mi na kůži dopadne prvních pár sněhových vloček, pomaličku se začnou rozpouštět v drobné kapičky vody.
„Vypadá to, že dnes nebude vánice.“ Počasí opravdu nevypadá špatně, pro cestu do města je doslova ideální, pokud se nám tedy podaří se dostat zpět domů včas, než padne tma. Potom už by nás ani přijatelné počasí nevykoupilo - sice u sebe obvykle nosím nějakou zbraň na obranu, ale proti vlkům se člověk nožem moc neubrání. A ta myšlenka mě zrovna dvakrát neuklidňuje, třebaže se podobným úvahám silně bráním. Musím ale přemýšlet logicky - a tohle pod to bohužel také spadá.
„Pak byste měly vyrazit,“ pronese Mikael a přistoupí k Sonye, načež ji něžně políbí na rty. Pohled na ně mě pokaždé zaplní jakýmsi pocitem vřelosti, možná i lásky. Od chvíle, kdy mě našli se ke mě chovají jako k vlastní dceři, třebaže je nad slunce jasné, že nikdy jejich nebudu. Už kvůli svému původu. Mikael tvrdí, že bych mohla být jednou z Tyr-Hadarských elfů, ale moc jako elfka nevypadám. Nebýt mírně zašpičatělých uší, jemnějších rysů v obličeji a zvláštní barvy očí, tak bych tomu asi nikdy neuvěřila. Konec konců - nebyl to vzhled, co mě přesvědčilo o tom, že musím být s elfí krví nějak spjatá. Byly to moje schopnosti.


Avenna

Směšná situace, pomyslím si kysele, zatímco hrdou chůzí kráčím prázdnou halou hradu. Král by nikdy neměl ustupovat stranám z východu, natož je pak zvát na jednání. Celé je to jako hodně nepodařený vtip - mladý princ po smrti svého otce pomalu přebírá vládu nad zemí a protože je to mladý hlupáček, dělá jednu chybu za druhou. Lidi mu to ale kupodivu baští, což je jednoznačně dobře pro něj, ale... špatně pro království. Musí se vzpamatovat dřív, než mu na hlavu padne koruna, jinak se další invazi rozhodně nevyhneme. Jen hlupák by se pokoušel navázat vztahy s východem.

„Lady Avenna,“ ozve se přede mnou a já hluboce vydechnu, třebaže dýchat vůbec nepotřebuju. Některé lidské návyky mi zůstaly i po smrti, je těžké se jich zbavit - ačkoliv mi samozřejmě k ničemu nejsou. Občas to ale pár lidí uklidní, protože nevypadám tak mrtvě a necitelně, jak většinou očekávají. Málokdo dnes v Ancarii vidí živého upíra.
„Lorde Wilbure,“ odpovím mu s perfektně nacvičenou zdvořilostí, zatímco po mě nenápadně přejede pohledem, jakoby chtěl zhodnotit můj zevnějšek. Oči se mu pak zastaví na mojí zbroji a zdobeném velkém meči, než se mi konečně znovu podívá do očí.
„Očekávali jme váš příchod, princ je již v přijímacím sálu.“ Mírně pokývnu hlavou, přičemž se znovu dám do chůze, zatímco mě on zpovzdálí následuje, protože se mnou sotva stíhá udržet krok. Výška a upíří rychlost mají přeci jen svoje výhody, drží ode mě dál podivné snoby pod maskou rytířů a dalších rádoby důležitých lidí.
„Mimochodem,“ pronesu ještě a prudce se zastavím, až do mě Wilbur narazí a dezorientovaně ke mě zvedne pohled, místo aby mi zíral na špičky bot. „Přivedl princ i elfy?“ Wilbur nervózně přešlápne a cosi nesrozumitelného zamumlá, aniž by mi pořádně odpověděl. Založím si ruce v bok a mírně přivřu oči, zatímco z něj ani na vteřinku nespouštím pohled, ale ani to ho nepřiměje mluvit. Ztratím trpělivost.
„Na něco jsem se ptala, LORDE Wilbure,“ procedím skrz zuby, až ode mě popojde o pár kroků dál, zatímco jasně slyším splašený tlukot jeho srdce. Jak ráda bych mu rozpárala krk, ochutnala a hltala jeho krev, ach...
Udělám jeden krok v před a on dva vzad, než narazí na zeď a zoufale se začne rozhlížet kolem - pravděpodobně po něčem, čím by mě mohl případně probodnout, anebo mi useknout hlavu. Pověrčivý a ještě ke všemu naivní. „Tak bude to?“
„N-ne,“ vykoktá ze sebe ten moula. „Ne?“ odpovím mu naprosto bezmyšlenkovitě a popadnu ho za zápěstí, které pevně stisknu v železném sevření, až z toho zakňučí bolestí. Kdykoliv si mě někdo z nich vyžádá, všichni moc dobře ví, do čeho jdou. On to věděl taky, ale přes to mi odporuje. Hodiny jeho života by se mohly každou chvíli zastavit, jestli mě popudí ještě víc, než se mu to už povedlo. Zastihl mě v zatraceně špatné náladě.
„N-ne, moje lady,“ odpoví mi roztřeseným hlasem, načež tiše polkne. „Elfové se nezúčastní, došlo totiž k n-náhlému obratu událostí, oni mají... m-mají-“ Vztekle ho pustím a vrazím do přijímacího sálu. Oni mají problémy.



0 komentářů:

Okomentovat