(Článek z 26. listopadu 2013) Vyjádřím se hlavně k tomu textu. Vážně netuším, zda se to dá považovat za povídku, nebo jakýkoliv slohový útvar, protože... je to jen výjev mých citů ze včerejšího večera, kdy mi bylo vážně, ale vážně šíleně mizerně - a nebudu lhát, bylo to fakt zlý. Ale díky Mistře, ten nahoře (Mistr) mi seslal pomoc v podobě radši nejmenované osoby, která mi moc pomohla. Možná vám taky tenhle text trochu vysvětlí to, proč si říkám zrovna Clara Black - a proč píšu takový... no jo, hnusárny - nechuťárny.
Chladný večer, měsíc se vyhoupl na oblohu a s ladnou elegancí září na nebi jako bledý zbytek naděje pro ztracené duše, jež patří noci.
Za utichajícího zpěvu ptactva a třpytivých sněhových vloček padajících z temné oblohy, jež vládne měsíc, se procházela smrt svou temně nádhernou zahradou.
Procházela mezi svými zmrzlými záhony a svým sadem, jež byl osázen soškami andělů, umíráčky a náhrobními kameny.
Na čistě bílém sněhu nezanechala ani stopu, ani snítku ze svého temného pláště, který byl utkaný z té nejčistší tmy, nedala se zahlédnout, jako by byla oděná do nočního šera, které přebralo vládu nad světem, když se slunce skrylo před zraky všech tvorů.
Smrt v prochladlém rouchu z tmy procházela všechny uličky na hřbitově. Hřbitov byl její zahradou, jejím sadem - a jejím domovem, stejně jako vzdáleným místem, jež navštěvovala jako náhodný kolemjdoucí, ne jako majitel. Vracela se nepravidelně, jako by si nepřála, aby někdo mohl vytušit její další návrat. Možná si chtěla dopřát jistou výsadu moci, jež jí nepravidelné návštěvy jejího panství mohly nabídnout. Možná si nedokázala najít čas, aby své panství navštěvovala pravidelně, kdo ví?
Tak se smrt procházela po svém panství, z jejího šatu, který byl z čisté tmy pomalu vycházela chladná mlha, která uspávala nejen přírodu, ale i zvířata - a uklidňovala její věrné svěřence, jež vzala pod svá křídla, když nadešel jejich čas. Darovala jim klid, věčný klid - který jim nemohl nabídnout nikdo jiný, než ona. Avšak ne všichni se ke smrti připojili v ten správný čas, jež jim byl při narození přisouzen, proto smrt myslela i na ty, kterým osud nepřál. Každému z nich dala možnost mít jedno přání, jakékoliv - a ochotně mu jej splnila na důkaz svých dobrých úmyslů a dobroty, jež se pod jejím temným šatem skrývala.
Smrt ochotně přijala každého, kdo měl přejít do jejího temného království, avšak některé neklidné duše ji trápily svými sobeckými přáními. Zcela záměrně si sáhly na život a pak žádali smrt, aby je k sobě přijala na věčnost. Smrt takové duše nesmírně trápily, nechtěla jim brát jejich nevyžitá léta života, která měly ještě prožít, proto se snažila je vracet zpět, kam patří - mezi živé, jejíž čas ještě nenastal. A tento případ jí nastal i onoho chladného večera, který byl protkaný jemnými paprsky měsíčního světla, které osvětlovalo smutnou scénu odehrávající se mezi lidským děvčetem a smrtí.
''Copak dítě?'' zeptala se tichým, vlídným hlasem smrt děvčete, jež klečelo u jednoho z náhrobních kamenů a horečně zapalovalo svíčky, které u náhrobku byly.
Děvče sebou trhlo, když na něj smrt promluvila - koho by napadlo, že takhle večer, za tmy narazí na společnost - i když milou.
''Byla jsem zapálit svíčky...'' špitlo děvče a zahledělo se na smrt, zahalenou do šatů ze tmy. Byl to zvláštní pohled, ten, který děvče smrti věnovalo. Pohled, ve kterém se mísila úcta s přirozeným mírným strachem, který byl přidušený něčím dalším - jako by byl opředen smyčkou tajemna, které jej stahovalo.
''Ach tak. Trní?'' pronesla smrt klidným a stále velice vlídným hlasem k děvčeti. Děvče okamžitě pochopilo, co měla smrt na mysli.
Po ruce mu stékal pramínek šarlatové tekutiny, jež se jí řinula s drobné podlouhlé ranky. Čerstvá krev, vypuzená z rány čistou reakcí lidského těla. Děvče sklopilo zrak k zemi a tiše si povzdychlo.
''Ráda bych ukončila svoje trápení...'' špitlo děvče a smrt sebou trhla.
''Na to ani nemysli, má drahá. Jsi příliš mladá na to, abys mohla takhle osudově chybovat. A bolest časem přejde, i když jen proto, aby se k tobě zase mohla vrátit. Ale život je dar, který ti už nikdy nikdo nedá, jakmile se ho vzdáš.''
''A kdo jste, že toho tak víte?'' vyhrklo děvče v zápalu rozhořčení a smutku.
''Já jsem smrt, děvenko.'' odvětila smrt a přiblížila se k děvčeti, aby mu lépe viděla do tváře.
''Cítím z tebe smutek, vím, že jsi nešťastná, ale vezmi si prosím má slova k srdci stejně jako bolest, které se marně snažíš zbavit.'' Děvče k smrti vzhlédlo a v hnědých očích se mu v záři měsíce zatřpytily slzy.
''Neplač, dítě.'' řekla konejšivě smrt a objala nešťastné děvče, které jí okamžitě začalo vzlykat v náručí.
''Vezměte si mě sebou, prosím...'' špitlo děvče. Smrt se odtáhla a zapřemýšlela.
''Dobrá, pokud si to přeješ...'' ještě na děvče tázavě pohlédla, aby si byla jistá, že svůj názor nezmění - a nezměnilo.
''Pojď blíž.'' řekla smrt a děvče popošlo blíž.
''Zavři oči.'' Děvče okamžitě poslechlo.
Smrt si odpočítala šestnáct úderů srdce, jež dívčino srdce vydalo a pak špitla:
''Už můžeš otevřít oči...'' Děvče oči otevřelo a zmocnila se ho náhlá panika.
''K-kde jste?'' špitlo zoufale, ale po smrti nebylo ani vidu, ani slechu.
''K-de jste...? Prosím! Já...'' odmlčelo se. ''...mám strach.'' uvědomilo si.
Přála sis, abych tě vzala sebou. Ale to já nemůžu udělat, dítě. Nemohu tě připravit o tvůj život, i kdyby sis to přála sebevíc. Ale jsi se mnou. Jsi ve tmách, kde se skrývám, čekajíc na další duše, které budu chránit na věčnosti. Jsi se mnou, ale už po mne nemůžeš žádat, abych tě vzala přímo k sobě, protože jsi ve tmě. Měj ke tmě stejný respekt, jako jsi mívala ke mě, než se dostavil tvůj žal. Boj se tmy, protože tam nečekám jen já, ale i původ tvého dětského strachu, který jsem ti navrátila. Neboj se otevřít svou mysl strachu a věcem, jež jiní lidé odpírají, nebo se jim ani nedostanou do hlavy, protože je to nepřípustné. V našem světě je možné všechno, děvče. A tma naše skutky jen umocňuje. Umocňuje náš strach a naše obavy, ať už jsou jakéhokoliv původu. A tvoje mysl je plná strachu a hrůz, tak je nech volně plout ve tmě, která je tvým největším strachem.
Děvče zoufale zalapalo po dechu, hledíc to tmy, která jej obklopovala. Měsíc zmizel za temnými mračny a celý hřbitov byl potažený rouškou temnot, které studily jako led.
Jsi teď mojí lidskou společnicí, jsi stále tou samou dívkou, jen teď jinak hledíš na svět. Hledíš na svět jinak, než ostatní lidé. Jsi součástí života v temnotách, který bývá většině lidí odepřen. Važ si tohoto daru, který máš. Hlas smrti v hlavě vystrašené dívky utichl a ztratil se v temných zákoutích její mysli. Slova, která však smrt děvčeti vštěpila do hlavy byla pravdivá, i samotné děvče si to uvědomovalo.
Stejná, ale jiná. Stará, ale mladá. Hloupá, ale chytrá. Šťastná, ale smutná. Silná, ale slabá. Jsi spojením protikladů, tvůj charakter i chování si protiřečí... a to je tvým kouzlem, dodal hlas smrti v hlavě roztřesené dívky.
Stejná, ale jiná. Stará, ale mladá. Hloupá, ale chytrá. Šťastná, ale smutná. Silná, ale slabá. Tichá, ale hlasitá. Mezi lidmi, ale sama. Mrtvá, ale živá. Taková je jsem.
S duší černočernou, jako samotná tma.
0 komentářů:
Okomentovat