čtvrtek 2. června 2016

6 mých podivných strachů (fobií)


Každý z nás se něčeho bojí. Někdo nemá rád pavouky, někdo se zase bojí tmy... a někdo se možná nebojí ničeho. Jak jsem tak nad tím přemýšlela, napadlo mě napsat článek o svých "fobiích" - protože některé z nich celkem stojí za to. Berme to ale s rezervou, ano? Jak jsem psala, snad každý z nás se něčeho bojí, anebo má s něčím takhle problém... občas to jsou ale skutečně zvláštní věci.





Strach z hub ("fungofobie")

Na začátek jedna, kterou mám už pěkně dlouho. Než se nad tím někteří z vás začnou (jakože dost možná začnou a já se tomu nedivím) pousmívat, tak to vysvětlím. Nikdy jsem houby neměla moc v lásce, ale ráda jsem je hledala. Nejedla jsem je a nesahala jsem na ně (jen jako škrvně možná ano) a tak jsem je jen hledala v lese pro ostatní, pak pro ně došla a oni si je vzali a tak. Když mi bylo asi tak šest, možná pět... nejsem si tím věkem jistá, tak jsem ale začala mít noční můry. Ty byly často naprosto různorodé - buď o smrti, o autonehodách, o smrti blízkých, o děsivých dalších věcech (na dítě dost drsných) a pak v neposlední řadě o HOUBÁCH. Máte plné právo se smát, samotné mi to přijde šílený, abych pravdu řekla. Ale tak to prostě bylo. V těch snech mě houby pojídaly, zabíjely a já nevím co ještě.

Časem mě začaly pěkně děsit i tím, jak jsou stavěné. Jako třeba tím, co mají pod kloboučkem - to se zřejmě trošku váže s jiným mým strachem, ale ten si zřejmě nechám až na konec článku. (To nejdivnější na konec, ne?) Dnes když vidím nějakou houbu, zmocní se mě příšerná panika a začne mi být hrozně zle. Jsem strašně nervózní, když jsou v okolí houby - ty, co rostou na stromech mi tolik nevadí, ale ty obyčejné... ugh. Ehm, ehm. Chovám se k nim s naprostou úctou, nikdy jsem do nich nekopala nebo tak něco. Když jsem byla mladší, bála jsem se, že když na nějakou zašlápnu anebo podobně, že se mi pomstí. Ano, byla jsem dost malá xD



Strach z hlasitých a náhlých zvuků ("akustofobie")

(zjednodušeně strach z hluku)

a strach z bouřek ("astrafobie")
(jinak strach z blesků a hromů)

I tenhle problémek se se mnou táhne od dětství. Z nějakého důvodu hrozně trpím hlukem, obecně. Nejhorší je to ale s hlukem, který je náhlý a neočekávaný - dokonalým příkladem je například střelba, náhlá rána (když něco spadne) anebo nedej bože hrom. Díky akustofobii jsem se začala příšerně bát bouřek. Začalo to kvůli hromům - ty jsou logicky hlasité a náhlé, což mě neskutečně děsilo. Vzhledem k tomu, že se k tomu ale pojí blesky (jakože světlo je rychlejší než zvuk) tak se stal blesk logicky předpovědí pro hrom, což ve mě vyvolalo další strach a bouřky jsou teď můj obrovský nepřítel. Jsem při nich doslova mrtvá strachy, protože ten hluk je pro mě hrůza.

Časem jsem si na to ale našla takové proti-opatření - sice to není zrovna ideální, ale pořád něco. Kdykoliv nastane bouřka, beru si sluchátka a dávám si je nahlas, abych ty hromy neslyšela. Hudba tak přehluší ten náhlý rámus a já se musím vypořádat jen s tím trvalým, což je pro mě rozhodně přijatelnější.


Strach z jehel/injekcí
a hmyzu s žihadly

Jako další tu mám strach z jehel - injekčních stříkaček. S tím bych řekla, že má dost možná problém spousta lidí, ale ne v takové míře, aby se to dalo považovat za fobii, což u mě jednoznačně je. Představte si to - jako dítě jsem tím trpěla, ale musela jsem. A teď? Budu muset na lékařskou prohlídku v devatenácti letech a jsem z toho na jehlách! (ach ta ironie) Samozřejmě, že mi doktor určitě bude chtít brát krev. Nechám si ji vzít? Ne! Protože mám z jehel tak panickou hrůzu, že bych odtamtud byla schopná vzít roha a ještě předtím radši všechny pokopat a pokousat, než abych tu jehlu vůbec nechala se ke mě přiblížit.

Kdykoliv vidím jehlu (a stačí jen v televizi, například) tak se na ni nemůžu dívat. Okamžitě se mi udělá hrozně zle a mám potom ještě x hodin později pocit, že do mě někdo chce nějakou jehlu vrazit. Je to hrozně nepříjemná paranoia. Strašný pocit, vážně. A kdykoliv mám jít na odběr/očkování, sesypu se tam. Strachy, samozřejmě.
Taky se hrozně bojím hmyzu, co má žihadlo. Nejvíc asi vos a sršňů... ale bohužel pak i včel a čmeláků, ačkoliv ti mi už tolik nevadí. Ani nevím, jestli má čmelák žihadlo, když nad tím tak přemýšlím... Ale což. Je to takový včelovitý tvoreček, takže mě děsí i tak. Brrr. 


Strach ze zubařů

Přiznejte se. Kdo z vás nemá rád zubaře? *poslušně zvedá ruku* Já je nesnáším, děsím se jich. Ironicky tak moc, že jsem tam už asi pět let nebyla? A jsem vážně ráda, že tam nemusím. Nikdy jsem se zuby neměla žádný problém - nikdy žádný kaz, nikdy žádné vrtání ani nic podobného. Člověk by si asi řekl, že pak nemám důvod se bát, ALE. Je tu ale.

Nějakou dobu jsem návštěvy zubaře (na základce) brala jako zábavu. Neměla jsem potíže, vždycky jsem dostala pochvalu a byla jsem spokojená, že mám menší výlet místo školy. Onehdy jsem ale měla zrovna jeden zub blízko k tomu, aby mi vypadl - a zuby jsem si vždycky odvážně trhala doma sama. Nesnesla bych, aby mi to dělal někdo jiný. Bohužel se to sešlo s návštěvou zubaře a i když jsem ho požádala, aby mi ho nechal, že si je trhám sama, protože nesnáším to, když mi na ně někdo sahá... on si vzal nějaké to svoje nářadíčko a ten zub mi prostě tím vyrazil. Brečela jsem, protože jsem se lekla. A taky to hrozně bolelo. Od té doby jsem toho zubaře už neměla tak ráda. Bála jsem se. A časem jsem tam přestala chodit. Když mě máma donutila před x lety hlásit se u nové zubařky v druhém městě, byla jsem k smrti vyděšená. Prohlédla mi zuby a řekla, že je mám v pořádku - byla moc milá. Ale víte co? Stejně se bojím natolik, že se tam sesypu, brečím jak želva hrůzou a nechodím tam, radši. Překvapivě s tímhle strachem nejsem jediná v rodině - můj táta se zubařů bojí dost podobně, jako já. Jen má dostatek odvahy na to, aby tam chodil. Palec nahoru za každého, kdo to dokáže jako on!


Strach ze tmy ("nyktofobie") 

Tenhle strach zřejmě není až tak neobvyklý, ale stejně jsem se ho rozhodla zmínit. Strach ze tmy mám už nějakou dobu, asi stejně jako ty předchozí strachy. Stejně jako s těmi houbami zřejmě začal díky těm nočním můrám, ale osobně se nebojím (alespoň většinou, ironicky) toho, co by ve tmě mohlo být, ale té tmy obecně. Z nějakého důvodu mě příšerně zneklidňuje a děsí, takže v ní nedokážu pořádně spát. Dost nepříjemný problém.


Strach z děravých struktur ("trypofobie")
NEGOOGLETE SI TEN VÝRAZ!

Nejdřív musím vysvětlit, proč byste si ten výraz NEMĚLI GOOGLOVAT. Samozřejmě vám to nechci nijak zakazovat a dost možná to ve vás vzbudí stejnou zvědavost jako to vzbudilo onehdy ve mě, ale... prosím vás. Je to fakt hnus, takže pokud chcete vidět něco hroznýho, prosím. Poslužte si. Pokud ne, tak se na to radši nedívejte... těžko se to dostává z paměti, vím, o čem mluvím! xD (a to není ironie)

Tenhle strach je pro mě snad ze všech nejdivnější. Jako příklad můžu uvést semínka lotosu - když to vidím, okamžitě se mě zmocní panika, nervozita a já nevím co, je mi hrozně zle a jsem strašně vyděšená. Jde ale obecně o věci, co mají takovou strukturu. Děravou, dalo by se říct. Například pak plástve, ačkoliv ty mi tolik nevadí - a podobné věci. Prostě... hrůza. Jinak musím říct, že ti... co se na ten výraz podívali a ustáli to, máte můj respekt. Já to se svým strachem prostě nedokážu, už teď je mi zle, když o tom píšu... brrr.



Jaký je váš strach?
Máte taky nějaký podobně "šílený"
jako je například moje hrůza z děravých struktur? 



0 komentářů:

Okomentovat