úterý 8. listopadu 2016

Ze života | Ponožková rebelie a nafouknutí holoubci


Nenechte se zmást. S těmi ponožkami v názvu to myslím naprosto vážně... Od teď si musím říkat: Tak dlouho se chodí s džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tak dlouho chodíš bez ponožek, až z toho budeš nemocná. *smích* Je to hloupoučké, ale dojela jsem na to!

Ale nebojte, nebudu psát jen o ponožkách. To fakt ne. Mám pro vás spoustu novinek, o které bych se ráda podělila ^^

V posledních dnech jsem příšerně unavená. Můžu to připsat hned několika věcem: Hodně málo jím. Ještě málo piju. Mám špatné sny. A jsem v příšerném stresu. Když už mám ale takový ten „lepší“ den a záhadně se mi dobijí imaginární baterky, tak jsem k nezastavení. A trošku divnější, než obvykle. 
Zřejmě na tom má svůj podíl i fakt, že je zpět svetříková sezóna, tu já ráda. Šály a svetry - to je fakt moje. Nesnáším léto a zimu taky zvlášť nemusím, ale když se to tak vezme... Mám ji fakt ráda. Protože svetry a šály, samozřejmě. A horká čokoláda.

(Instagram)
Teď nedávno mi přišel nový katalog KK a já ho tak zběžně proletěla, abych si mohla „zaslintat“ nad některými tituly. Překvapivě jsem tam našla něco, co by se líbilo našim babičkám - takže se mi podařilo chytnout mamku na skvělý nápad, že si něco objednáme. Jakože spolu. 
Výsledkem toho byla objednávka za skoro tisícovku - každá máme hezky polovinu, ta moje byla překvapivě levnější. Tenhle týden ten mega-balík půjdu vyzvednout - očekávám, že mi přitom upadnou ruce. *Nejistý smích*

Je fakt, že jsem v poslední době na blog zase nepsala. Mám takové chvíle, kdy není čas anebo nálada - tohle byla jedna z nich. Na svoji obranu můžu ale říct, že jsem fakt něco dělat musela. Určitě si pamatujete na ten útulek, kam jsem se hlásila? Slečna z něj zařídila možnost dražby obrazů pro útulek na nějakém plese. Když už jí to pořadatelé schválili... rovnou na ni nabalili tunu úkolů. A to musím rovnou ještě říct, že jsem v životě neviděla tak činného a zaměstnaného člověka - dělá toho tolik, že nad tím skutečně žasnu. Takže jsem znovu pomáhala. Byly to zajímavé úkoly. Nejhezčí byl ten poslední.
Můj poslední úkol byl, abych změnila text na štítcích pro kasičky. (Takové ty, co se dávají do obchodů na dobrovolné příspěvky) A že jestli bych to nemohla udělat trošku vánoční. Neměla jsem zrovna kopu nápadů a obrázek už měla hotový... Tudíž jsem zkusila něco velice jednoduchého. A tak kočička na obrázku dostala Santovskou čepičku a text se kouzelně obalil vánočními světélky. Primitivní, ale roztomilé. Líbilo se jí to - bod pro mě. 

Zmíněná obálka
povídka zde
Moc jsem nečetla, ale to se změnilo se Solí moře. (Recenze) Tu jsem záhadně přečetla na jeden zátah - a od té doby je moje čtecí krize celkem slušně nalomená, protože bych teď četla pořád. Problém je v tom, že není příležitost. Začala jsem zase psát povídky, udělala novou obálku k jedné z nich a snažím se denně napsat alespoň jeden článek - do toho sleduju seriály a pokouším se nepropadat zoufalým myšlenkám. (Které stejně vyhrávají...) Prostě si to neumím zorganizovat, žiju chaosem. 

Na druhou stranu musím říct, že jsem teď měla pár skutečně krásných chvil. Nedávno přijela teta na návštěvu a všechny tři - mamka, teta a já - jsme si společně objednaly večeři z místní restaurace. Na to, že v poslední době procházím velkými problémy s jídlem... Jsem to snědla skoro celé. Což je opravdu skvělý výsledek, řekla bych. Hlavně musím říct, že to jídlo bylo moc dobré - měla jsem nějakou řezanku s hranolkami, ale vypadalo to božsky a božsky to i chutnalo. Celkově to byl fajn večer. 

No nejsou roztomilí? 
Včera už to bylo horší. Musela jsem jet na dodatečné školení pracovního práva - tudíž vstávání ve pět tři ráno a jízda autobusem až do vzdálenějšího města. Nebyla jsem z toho nadšená. Vlastně jsem z toho byla hodně vyděšená a frustrovaná. Ty lekce/školení krátce za sebou v častých intervalech hodně posílily mojí hrůzu z chození ven. Nemůžu říct, že by mi tam lidi nadávali anebo se mi smáli - vlastně jsem se na poslední společném školení i bavila... Ale docela mi to ublížilo. Všichni na mě moc tlačili a já v sobě potlačovala strach a všechny ty špatné pocity, až mě to dohnalo i s úroky. 
To ráno jsem navíc schytala i spolu-sedícího. A viděla spolužáka ze základky, což mi taky na odvaze moc nepřidalo. O to vtipnější to bylo, když jsem odešla ve čtvrt na deset s tím, že mi jede autobus... A pak zjistím, že nejede. 
Jak to? Špatný směr. Tudíž jsem hodinu čekala a mrzla ve městě, protože jsem byla už tak moc duchem nepřítomná, že jsem si i spletla autobus. Díky tomu jsem ale narazila na ty roztomiloučké holuby, co vypadají jako nafouknutí. Nepochybně jim byla zima - a není se čemu divit. Když jsem stála u obchoďáku a čekala na jídlo, tak jsem tam mrzla úplně stejně, jako oni. Soucítím s vámi, holoubci. (Ano, mám hodně ráda opeřence... Konec konců, to mě naučili naši anduláci) 

Cestou zpět jsem byla pro změnu svědkem velice hlasitého souboje mezi dvěma vrabčáky, roztomilé. Později mi odpoledne přišly dvě knížky - Winter a První konec. Byla to taková sladká tečka za vymrzlým dnem, který nakonec skončil nachlazením :D 

Co vy a vaše nejnovější zážitky? Pochlubte se ^^

2 komentáře:

  1. Ja som nachladnutá už dobrý mesiac a nie a nie ma to prejsť :D NO čudujem sa, že v takejto zime dokážeš aj po byte behať bez ponožiek, ja mám na sebe toľko vrstiev a to kúrime ako diví :D Asi som chladnorkvná, no :D Doslova :D Čo sa číta čítania, aj ja sa flákam :( Už by bol čas to napraviť :D

    Viallen z http://all-dreams-are-real.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to máme ještě starý a ledový dům xD Kdyby jen doma. Já v tom lezla i ven... :D Na nohy mi prostě zima není, to spíš na ruce xD A soucítím s tebou, snad se brzy uzdravíš :)

      Vymazat