čtvrtek 2. června 2016

Noční super-mise, botanická zahrada a kočičí azyl


Když se něco má podělat, tak se to prostě podělá. Ať už člověk chce, anebo ne. Na druhou stranu... občas se nad tím nakonec dá i mírně pousmát, protože s určitým časovým odstupem to vypadá víc jako úsměvná příhoda, než jako fatální problém. A o čem je řeč? Například o mravencích. Máte je rádi? Já tedy ne xD
Ale aby už ten začátek nepůsobil tak divně, nebudu psát jen o půlnočním souboji s mravenci, ale taky o krásném výletě do botanické zahrady v Liberci a o kočičkách ♥ Určitě je na co se těšit, z té botanické zahrady mám i spoustu fotek ^^ (Proto je budu dávat do článku průběžně, jinak by se mi tam asi nevešly) Kliknutím na obrázek se vám fotka zobrazí v plné velikosti.






Na neděli jsem byla domluvená s kamarádkou (někteří z vás ji možná znají jako Wolfie, psala sem na začátku na blog, ale většinou jí říkám Adria, protože se tak jmenuje), že společně půjdeme najít červený dům s bílými okny. Zní to stupidně? Tak trošku xD Představte si tu situaci. Hlásíte se jako dobrovolnice do kočičího azylu, který se ve vaší vesnici městě (vy určitě bydlíte ve městě, ne jako já) záhadně objeví a hledá dobrovolné dušičky na výpomoc. Máte z toho neskutečně skvělý pocit, ale má to háček - trpíte děsnou sociofobií, jaká to ironie. A tak si nejdřív musíte najít ten dům a zjistit, s kým to máte čest - paní byla tak hodná, že mi řekla kde. Ups, stále jsem nevěděla kde přesně. A tak jsem si vzpomněla na svoji kamarádku a její úžasnou fenku, že bychom to vzaly jako procházku. Při ryze ošklivém počasí by to byla fakt švanda... Ale ona to samozřejmě odřekla. Moje paranoidní představy o tom, že se na mě vykašle, se staly skutečností. Psala, že jí je zle, ale když jí bylo zle i včera a domlouvaly jsme se, tak o tom ani nemukla... Hodně se mě to dotklo, slíbila mi to napevno a věděla, že tam sama jít nedokážu. Tolik k vyprávění typu: Kdykoliv za mnou přijď, udělám pro tebe cokoliv, pomůžu ti... Ne, nepomůžeš. Bohužel.



To jsem ale nezmínila to nejlepší. V noci jsem si četla až asi do dvou do rána, protože mě moc chytla Manželská smlouva. Děsně mě to bavilo a měla jsem problém tu knížku odložit - takže potom, co jsem si asi už pětkrát řekla, že už jen jednu kapitolu, jsem nakonec chtěla jít spát. ALE. Mravenec. Nejdřív jeden, pak dva... a pak tři. A pak pár dalších. Stává se to každý rok na jaře, ale tentokrát jsem to schytala já - minulý rok to byla babička. A tak jsem chtě nechtě začala vyšilovat, jen s vypnutým zvukem. Představte si to: holka, která se příšerně štítí pavouků a mravenců bezhlasně ječí a kapesníkem zamačkává mravence, než odnese klec se svým milovaným anduláčkem do kuchyně, aby se vyzbrojila. Milouš z toho byl nervózní - v kuchyni nikdy moc dlouho nebyl, takže jsem ho chvíli uklidňovala, než jsem přešla strach z chození po domě v noci (starý dům, všude tma a děsivý zvuky... brr!) a popadla sprej proti mravencům. Vybavená kapesníkama, rukavicema a tím sprejem jsem nakonec provedla nutnou další prevenci, protože těch pár mravenců bylo jako poslové mravenčí apokalypsy... Ještě teď z nich mám husí kůži.

Potom jsem se vrátila za svým opeřeným miláčkem, který mě nadšeně přivítal a chtěl si povídat. (Není rád sám a už vůbec ne v cizím prostředí) Tak jsem tu knížku nakonec ještě tu noc dočetla, než se z pokoje vyvětral ten smrad a mohla jsem se vrátit. Spát jsem šla asi v půl šesté ráno - celý den jsem pak byla jako zombie. Když mi to ale Adria odřekla, nakonec jsem jela na výlet. Do botanické zahrady v Liberci.


Na výlet to asi nebyl zrovna nejlepší den. Venku zataženo a je pořád jaro, takže byla valná většina venkovní zahrady holá. Pokud pominu obří lívanec nádherně barevných narcisek a pár květinek na skalkách u jezírka. Uvnitř... to bylo jiný kafe. Doslova.

Krom úžasných zkamenělin byl skleník rozdělený podle původu rostlin, dokonce tam měli i rybičky - různé. První byli tuším japonští kapři (kohaku?) ale později jich bylo mnohem víc druhů, stejně tak i rostlin. Od nejrůznějších keřů, sukulentů, květin až po stromky, růže, orchideje, obrovské kaktusy, masožravky... a rostliny, co mi připomínaly bambus. (Miluju bambus ♥) Jelikož skutečný bambus měli venku a nebylo na něj stejně pořádně vidět, přiměla jsem mamku, aby mě vyfotila s něčím, co je bambusu celkem podobné - takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít! xD

Byla jsem z toho výletu vážně nadšená, kromě nejrůznějších zvláštních rostlin jsme viděli i papoušky - konkrétně zebřičky a pak samozřejmě andulky. Měli tam sladký páreček, co na sebe pořád cukroval. Seděli hned u sebe a jakoby se "pusinkovali" to dělali dřív i ti naši, když jsme neměli jen jednoho ptáčka. Kromě nich tam byl ještě jeden pár andulek, oba páry byly žlutavé, takže krásně zářili na dálku. Byli tam ale ještě další ptáčci, jejich jméno už si ale nevybavím. Pořád mám ale před očima ty zebřičky a jejich krásná hnízdečka ^^


Po výletě jsme zajely do Globusu a daly si kus žvance. Taková už je naše rodina - pořád hladoví. 

Nakonec jsme v Globusu pořídily i krásný zápich do květináče - s andulkou ♥ Už jsem si ho do květináče dala, ale trošku mi ho převážil... chvíli mi trvalo, než to začalo být stabilní. Snad jsem tím nenarušila kořínky, to by mě mrzelo. Tahle jediná zasazená kytka v mém pokoji mě stála hodně přemlouvání - kupovaly jsme ji naposledy taky v Liberci, už jsem ji jednou měla, před x lety. Teď jsem si o ní něco načetla a moc se jí tu daří, jako mým krásným dračincům aka "falešným bambusům". Samozřejmě jsem pokoukávala i po knížkách - mít u sebe víc peněz, tak si koupím asi Greye... anebo ne. Mamka by mě měla za naprosto zkaženou lidskou bytost, spíš bych koukla po jiné knížečce... bylo jich tam hodně hezkých.

Nadšení level já xD 
Potom jsme cestou hledali ten azyl, kam jsme měly jít s Adriou. Mamka ho původně hledala sama, ale ironicky si zapamatovala poštu místo kostela - takže jsme tam šly znovu společně. Našly jsme ho, alespoň myslím. Podle voliéry, červeného domu s bílými okny a dvou kočiček na zahradě bych řekla, že jsme tam byly správně! Obě kočičky byly krásné. V pondělí anebo v úterý se tam budu hlásit, takže potom případně poreferuju :-)

A večer už jen sedo-ležím v posteli, naprosto vyčerpaná a spokojená s tím, že tu nemám mravence. Ve středu musím do města kvůli konzultaci s doktorkou o diagnóze, co se poruchy příjmu potravy týče... a samozřejmě ten azyl. To je docela slušný plán na následující týden. Na někoho, kdo nikam nechodí kvůli sociofobii... určitě ano. Jsem na sebe hrdá!




Zbytek fotek:
(pro zvětšení rozkliknout)





0 komentářů:

Okomentovat